Není tohle návod k uplácení, pane soudce Šotte?

Soudce Jan Šott nedávno proslul svým odvážně konstruovaným rozsudkem nad dvěma politiky Věcí veřejných. V jednom případě mělo jít o úplatek, spočívající v poskytnutí bezúročné půjčky, a to z vlastních fondů odsouzeného.

Soudce to odůvodnil takto: „Ve světle citované zákonné definice úplatku je především zřejmé, že neslučitelnost pojmů ‚půjčka‘ a ‚úplatek‘, jak ji přímo či nepřímo prezentovala nejen obhajoba, ale i obžaloba, je mylná. Definici úplatku může totiž zcela nepochybně naplnit i půjčka, pakliže je poskytována za podmínek, jež pro jejího příjemce představují přímé majetkové obohacení či jiné zvýhodnění. Stejně tak úplatkem může být i jiné zvýhodnění, například poskytnutí protislužby nebo ... zajištění zakázek pro soukromé podnikání či jinou výdělečnou činnost upláceného.“

Soudce je orgánem činným v trestním řízení. Dozví-li se takový orgán o podezření ze spáchání trestného činu, nota bene činu typově velmi podobnému tomu, který sám odsoudil, měl by konat. S nadsázkou můžeme pointovat, že to je právě ta pastička, kterou na sebe nastražil soudce Šott. Nikdo ze soudců totiž neprokázal podobnou jasnozřivost v odhalování úplatkářství v této zemi, takže nyní by nebylo divu, kdyby se zraky mnohých upřely na něj.

U soudce přichází v takovém případě v úvahu podnět, adresovaný státnímu zastupitelství. Soudce Šott by se tedy v rámci koherentního náhledu na svět a spravedlnost měl zamyslet nad tím, jestli v jednání, které popíšeme níže, spatřuje znaky navádění k podobnému trestnému činu, jaký odsoudil on sám. Laicky se totiž zdá, že případ je sice v naší zemi naprosto tuctovým, ale ve srovnání s nicotnou výhodou, kterou znamená bezúročná půjčka, zde šlo o možnost získat neoprávněný benefit o několik řádů vyšší.

Jak se odvděčit

Vladimír Dryml: „Velmi mě překvapuje, jak se ČSSD chce odvděčit některým svým dlouhodobým členům.“

Takže konečně – o co v tom srovnávaném případě jde? Prezident Václav Klaus navrhnul Senátu, aby souhlasil se jmenováním Zdeňka Koudelky ústavním soudcem. Senát, v němž má převahu sociální demokracie, to odmítl a sociálně demokratický senátor Vladimír Dryml se (podle deníku Právo) rozlítil: „Velmi mě překvapuje, jak se ČSSD chce odvděčit některým svým dlouhodobým členům.“ K tomu jen patří připodotknout, že Koudelka skutečně byl členem sociálně demokratické strany.

Jak si Drymlův výrok vysvětlit jinak, než jako návod k uplácení? Koudelka neměl na jmenování žádný právní nárok a obsazování funkce ústavního soudce je věcí veřejného zájmu. Oproti srovnávanému případu pak je Drymlem navrhováno ocenit jakousi loajalitu (nebo snad prostou partajní příslušnost?) jmenováním do jedné z nejvyšších soudcovských funkcí. Ono ocenění loajality však může mít v sobě pořádný háček: od soudce by se takto „za stranické zásluhy“ implicitně mohlo očekávat i přetrvávání této loajality v budoucnosti. A to již je prvek zcela vážně deformující ústavní pořádek státu.

A na rozdíl od Šottem již odsouzeného úplatkáře Bárty, který půjčoval finance z vlastních fondů, Dryml zde navádí odměňovat někoho za partajní příslušnost ze státních prostředků, což je společensky mnohem nebezpečnější.

A ještě jeden aspekt v sobě má tento případ. Prezident Klaus vystavil sociálně demokratické senátory vážnému pokušení, aby se zachovali partajně a přitom odsouhlasili kandidáta, který je pro prezidenta více než přijatelný. Sociálně demokratičtí senátoři vábení sirén nepodlehli – a tak vlastně prezident republiky pomohl zkultivovat politickou kulturu v naší zemi. Ta je tak špatná, že i takový malý krůček je velmi viditelný a významný. Je přitom příjemně paradoxní, že prezident tento účel jistě nesledoval.