Možná by na Škárku stačil starý dobrý ostrakismus

Ocitujme z rozsudku, který vynesl v pátek 13. dubna soudce Jan Šott nad Jaroslavem Škárkou: „Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku se mu dále ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na dobu 10 (deseti) roků.“

Tato část trestu pro nezařazeného poslance Škárku vzbudila v právnických kruzích pochyby, protože Ústava něco takového zřejmě neumožňuje. I soudce Šott připustil, že jeho rozhodnutí o zákazu výkonu funkce poslance může být sporné.

reklama

„Ani právní mocí tohoto rozsudku mandát poslance nezaniká, pouze je mu zakázán výkon této funkce. Trestní zákoník jednoznačně říká v § 73 odst. 3, že trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce... (atd.). Skutečnost, že jde o funkci volenou, není relevantní,“ vysvětlil Šott MF Dnes.

Jak se na problém dívají právníci oslovení v průzkumu ČESKÉ POZICE? Více než polovina z nich, respektive 52,9 procenta, se vyjádřila v tom smyslu, že rozhodnutí soudce Šotta nepovažují za ústavní. Oproti tomu podle 35,3 procenta respondentů je naopak v souladu s Ústavou a 11,8 procenta právníků volilo možnost „nevím“.

                            Odpovídalo 38 právníků a advokátů.

Tito tři respondenti nepochybují o tom, že rozhodnutí soudce Šotta není správné:

„Podle mého názoru je rozhodnutí protiústavní a zavání trochu Běloruskem. V této věci už existují judikáty Nejvyššího soudu, které situaci řeší. Absurdní je představa, že mandát poslance rozsudkem nezanikne, ale jakoby se vyprázdní zákazem činnosti. Jiná věc samozřejmě je, že poslanec ve výkonu trestu nebude moci být u všech hlasování, ale v tomto se jeho situace neliší od poslanců, kteří se někde zapomněli nebo onemocněli. Je škoda, že rozhodnutí soudu, které mohlo v politických kauzách ukázat jasný směr, je postiženo takovou chybou.“

„Jde fakticky o ztrátu mandátu způsobem, který Ústava ani volební zákon nestanoví. Výkon funkce poslance nepovažuji za činnost dle trestního zákona, ale za výkon základního práva zaručeného ústavním pořádkem. Tato práva nicméně mohou být omezena jen na základě zákona a v jeho mezích, což se nicméně v tomto případě nestalo. Právě z důvodu specifičnosti výkonu politických práv obsahují některé trestní zákony tresty ztráty občanských práv vedle trestu zákazu činnosti.“

„Domnívám se, že vzhledem k stávající české úpravě tato část rozsudku neobstojí. Mám pocit, že je třeba rozlišovat mandát poslance od výkonu funkce ve veřejné správě nebo kdekoliv jinde. Podle mého názoru to není totéž.

Patrně by bylo dobré se nad stávající právní úpravou zamyslet. Zákonodárce by však měl při přijímání nové úpravy velmi pečlivě zvažovat, zda nemůže dojít k jejímu zneužití například snahou o kriminalizaci politických odpůrců.“

Další právník pokládá nejen část týkající se zákazu výkonu funkce, ale celý rozsudek soudce Jana Šotta nad Jaroslavem Škárkou, ale i Vítem Bártou, za špatný:

„Oproti převážné většině mediálních reakcí považuji rozsudek za špatný. Mohu-li vycházet z přepisu ústního odůvodnění na iDNES, myslím, že soud nezjistil správně skutkový stav a užil trestního práva zcela mechanicky a extrémně na situaci, která neměla trestněprávní relevanci. Myslím, že podplacení, respektive přijetí úplatku se nedopustili ani Vít Bárta, ani Jaroslav Škárka, jakkoli jsem po skutkové stránce přesvědčen, že Bárta Škárkovi peníze dal, a nikoli půjčil, ve snaze udržet si jeho loajalitu. Myslím, že dát mu ty peníze mohl.

Škárkovu poslaneckou loajalitu si tím stejně mohl získat, jen pokud by Škárka opravdu loajální být chtěl. Protože každý poslanec má volný mandát, je vázán jen svým svědomím a chráněn imunitou a na své stranické bossy či kmotry se nemusí (a nemá), když přijde na lámání chleba, ohlížet. A politika vždy byla a jistě i bude také hrou o loajalitu, výhody a dohody o vzájemně výhodné podpoře. Názor soudu, který uvedené věci vidí jako trestné, je extrémní.

Zákaz výkonu funkce poslance už je pak jen pomyslnou očividně protiústavní třešničkou na dortu nesprávného soudního rozhodnutí. Soud tímto rozhodnutím z roviny běžného zákona „tuneluje“ základní ústavní princip – to, že o mandát může poslanec být připraven jen z důvodů, s nimiž Ústava počítá. A zákaz výkonu mandátu není fakticky ničím jiným než připravením poslance o tento mandát. Ústava s tím nepočítá, a z dobrých důvodů (právě kvůli ochraně mandátu), a to má trestní soud respektovat.

Zdůrazňuji, že Bárta i Škárka jsou mi zcela lhostejní a jejich lidské osudy mě nezajímají. Jen si nemyslím, že politickou krizi a obecný úpadek politiky (absenci idejí a přeměnu politiky ve směsici přízemní kšeftařiny, kořistnictví, paranoii a obhroublosti) můžeme řešit nějakou ,revolucí soudců‘ a rozhodnutími, která snad vyhoví obecnému volání po morálních odsudcích, avšak mají jen málo společného se skutečným a uvážlivým právem.