Chaos, smlouva, řád a novinář. Jak chápat občanský zákoník.

Když vláda v květnu schválila návrh více než deset let připravovaného civilního kodexu, odhadoval ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil šance na jeho schválení ve sněmovně 50 na 50. Právníci oslovení v anketě ČESKÉ POZICE předložený návrh strhali, kritici třem tisícovkám nových paragrafů vyčítali příliš dramatické změny a jazykovou zastaralost.

Bohumil Havel, který je mimo jiné členem Legislativní rady vlády a stál i u zrodu občanského zákoníku, pro ČESKOU POZICI komentuje, proč je zřejmě největší jednorázová legislativní změna po roce 1989 potřeba.

reklama

Že po více než deseti letech příprav Poslanecká sněmovna schválila 9. listopadu nový občanský zákoník, snad zachytil každý. Stejně tak každý již zřejmě také slyšel o pachtu, právu pastvy, rozhradách, závodu či o novém pojetí zvířat, a asi i to, že jsou to nějaké archaické roztodivnosti, které prý náš život nepotřebuje. Jistě, zákony tyto a mnohé další instituty od roku 1950, respektive 1964 neznaly, to ale neznamená, že je život nepotřeboval, nebo dokonce neznal a nepoužíval, jaksi navzdory moci. Nechci zde nicméně obhajovat nový zákoník, byť by to bylo snadné. Nebylo by to ode mě fér, neboť jsem byl u jeho zrodu, a tak mám možná v mnohém náskok. Zamyslím se nad něčím jiným.

Chaos, řád a smlouva

Primas český Dominik Duka si onehdy v médiích posteskl, že společnost potřebuje více pravidel a více řádu a snad se poté bude lépe rozvíjet. Možná, ale i z letitých úvah o chaosu, nesystematické spontaneitě či autonomii vůle víme, že harmonii lze tvořit i jinak než heteronomními pravidly. Lidé se o své věci starají lépe, než si myslíme, zejména pokud jim právní řád neklade překážky.

Leopold Pospíšil ukázal, že právo může mít svou roli tehdy, nastane-li spor, a není-li soukromě řešitelný – nastupuje autorita, nikoliv ale nutně stát. Paternalismus je soukromému svobodnému právu cizí, stát dohlíží, jen je-li o to žádán, buď stranami sporu, nebo v konkrétních případech z moci úřední pro ochranu slabších.

Nepodezírám ale pana kardinála z etatismu, jeho povzdech o pravidlech a řádu lze chápat i jako povzdech po větší svobodě, zodpovědnosti a touze po hledání vlastního štěstí cestami, které jiným neubližují, a ve výsledku proto tvoří řád (harmonii). Právo je ostatně jen jedním z možných regulativů, jak této cestě napomáhat.

Stát hraje roli ochránce a do života lidí vstupuje jako Horatiův deus ex machina, ačkoliv to po něm nikdo nechceČeské právní a sociální prostředí nicméně boj o soukromé právo prohrálo, byť se to pokouší maskovat doslovným zněním občanského práva. Víme, že jedním ze základních stavebních kamenů našeho soužití je smlouva, jakožto nástroj vzájemné směny, nikoliv nutně ekonomické. Víme také, že smlouva je nástroj citlivý a ex ante předpokládá spory. České ústavní a soukromé právo autonomii vůle smluvních stran sice ctí, ale tvrdím, že pouze nominálně.

Ačkoliv je základním předpokladem rozumného fungování soukromé obligace možnost formulace vlastních pravidel (lex contractus), soudy a leckdy i doktrína spíše tendují k nemožnosti modifikace zákonných pravidel (kogentnost). Současně stále platí, že je-li zde byť jen drobné porušení zákona, byť jen drobná pochybnost o učiněném jednání, soudy inklinují k prohlašování takovýchto smluv za absolutně neplatné, a to i tehdy, když je o to žádná ze stran nežádá. Stát zde hraje roli ochránce a do života lidí vstupuje jako Horatiův deus ex machina, ačkoliv to po něm nikdo nechce.

Starý zákoník je komunistický

Problém českého práva proto není až tak v jeho obsahu, byť mu mnohé chybí a komparace to snadno a jednoznačně ukazují. Problém je spíše v myšlení, v neznalosti a v tom, co se označuje jako path dependence. Lidé nečtou zákon prizmatem nových koncepcí, ale prizmatem zvyku a zažitostí.

Je pak úplně jedno, zda byl občanský zákoník po roce 1989 opakovaně novelizován, jeho podstata změněna nebyla – ani nemohla být, byl tvořen v 60. letech minulého století a jeho „ducha“ nezměníme opravami. Náš občanský zákoník proto je komunistický – étos našeho soukromého práva se komunismu nezbavil a pro jeho pochopení je až nebezpečně potřebné číst třeba Dějiny československého práva v letech 1945 až 1989 od autorského týmu kolem Jana Kuklíka. A je zjevné, že o komunismus zde vůbec nejde, proč by také mělo.