Vladimír Franz prezidentem? To není happening, myslím to sakra vážně.

Až do konce července měl klid, pak se ohlásili občané prostřednictvím Facebooku. Tři uplynulé týdny proměnily osobní situaci profesora Vladimíra Franze k nepoznání. V manévrech předznamenávajících prezidentskou kampaň se bezpochyby objevil nový fenomén. Plní facebookové stránky, exceluje v anketách zpravodajských webů a bulvár se baví tím, že mu z tváře umazává tetování, aby ukázal, jak by prý „normálně“ vypadal. Když s ním šli po ulici reportéři ČESKÉ POZICE, která jako první médium přinesla informace o jeho skutečném zájmu o prezidentství, dostávalo se mu hlasité podpory od kolemjdoucích.

„Kdybych uspěl, pak by to – myslím – znamenalo, že se občanská společnost zmátožila a poslala do nejvyšší politiky skutečně svého vyslance. Bylo by to samozřejmě velké riziko z hlediska obrovské zodpovědnosti a také vzhledem k nadměrným očekáváním veřejnosti. Je ale důležité lidem říci, že mají moc – že lidé mají reálný vliv a možnost. Zkrátka občanům vzkázat: ‚V den voleb je volič králem.‘ Na druhou stranu lidé musí pečlivě a zodpovědně zvažovat svou volbu,“ říká profesor Franz v interview pro ČESKOU POZICI.

reklama

Kdybych uspěl, pak by to znamenalo, že se občanská společnost zmátožila a poslala do nejvyšší politiky skutečně svého vyslanceV politice se nikdy nepohyboval, precizní názor na odborná témata typu dostavba jaderné elektrárny Temelín nebo přijetí eura zatím pochopitelně nemá. Je to pro něj stejné, jako kdybychom se Jana Fischera nyní zeptali, jak se skládá smyčcový kvartet. Učit se to ale musí. Franz už dává dohromady tým odborníků, který mu bude pomáhat v jednotlivých oblastech a vytvoří volební program.

„Něco jen tak rychle předestřít by nebylo poctivé. Pojímám věc vážně,“ dodává hudební skladatel, výtvarník a právník Franz. Prezident podle něj není zaměstnání, nýbrž služba a poslání. Chce se snažit navrátit stát občanům a staví na mottu „Vzdělanost, kulturnost, občanský rozměr“.

O kandidatuře „mimo systém“

ČESKÁ POZICE: Vznikla občanská iniciativa „Vladimír Franz prezidentem“ (VFP) opravdu tak přirozeně, jak je na Facebooku a v médiích prezentováno?

FRANZ: Ano, já jsem s tím vůbec nepočítal. Až do konce července jsem měl úplný klid, neboť jsem si objednal patnáct pláten a chystal jsem se domalovat jisté věci a pracovat na kvartetu v oblasti vážné hudby. Pak přilétla jakási prvá vlaštovka, že to probíhá, pak se dění zrychlilo a začalo to jít křivkou nahoru. A když už se objevilo nevím kolik podpisů, přišla otázka, zdali by to člověk vzal, nebo nevzal vážně. Nejsem tím, kdo by v životě dělal happeningy nebo performance, jsem spíše člověkem, jenž se pohybuje ve svých klasických žánrech. Ptal jsem se, oč jde.

„Ať si to iniciátoři mé kampaně uvědomují, nebo ne, dotkli jsme se nějakého nervu, který v naší společnosti je“Ale iniciativa narůstala přirozeně dál, až bylo nutno říci ano, či ne. Je to otázka dost zásadního rozhodnutí. Ač si člověk zdaleka nedovede představit všechno, co taková kampaň i možný výsledek obnáší, přesto to můžeme malinko tušit a říci ano, či ne. Pakliže řekne člověk ano, je to volba cesty a jde po ní bez ohledu, zda se mu to líbí nebo nelíbí. Je to stejné, jako když se rozhodnete složit symfonii, a tak to zkrátka děláte, přestože víte, že vás na cestě čeká mnohé utrpení.

ČESKÁ POZICE: Překvapila vás šíře a spontánnost podpory?

FRANZ: Mě i iniciátory mé kandidatury to dosti překvapilo. Mysleli asi, že to bude mít podobný ozvuk, jako když dají výzvu, ať lidé přijedou na nějaký festival, ale nabralo to úplně jiný směr. Ať si to uvědomují, nebo ne, dotkli jsme se nějakého nervu, který v naší společnosti je.

ČESKÁ POZICE: Proč u vás zafungovalo, že česká společnost jakoby zespoda vyvřela svého kandidáta, člověka mimo „systém“?

FRANZ: Nevím, čím přesně, ale třeba i tím, že jsme neprodělali renesanci, takže ty jednorázové akce, jež vedou k nějaké vlastní ideji, děláme brilantně – sametová revoluce, pohřeb Václava Havla, chvíle, kdy se najednou všichni chovají neuvěřitelně vzorně, kdy nejsou ani odpadky na ulici a celý svět zírá, jak je to vůbec možné, když nám běžný život mezi těmito událostmi tak úplně nejde... Opravdu si myslím, a je to má hypotéza, že jakoby paradoxně díky husitství k nám nepronikla pravá renesance a ten způsob života na zemi, jakoby normální, byť to prodělaly i daleko menší národy, které nemají setrvalý pocit, že jsou malé, a běží to u nich přirozeněji. To vede i k tomu, že Češi jsou jakoby otrávení, rozmrzelí a vidí stále „kafkovský zámek“, kde se TO asi stane, něco nám řeknou, nařídí a my to můžeme po hospodách jen přetřásat a trochu hudrovat.

© ČESKÁ POZICE

A najednou se tady objevují i lidé jiní, mladí, což souvisí s tím, že během 90. let proběhla jedna z největších revolucí dějin lidstva srovnatelná s vynálezem knihtisku. Změnil se způsob uvažování, komunikace, gesce, vzdělání... Mě tyto věci, jakožto člověka spíše konzervativního náhledu na svět, děsí, kladu si vždy různé katastrofické otázky, a spíše jsem si myslel, že prostředky pohltily cíl. Ale jak je vidno, už takové změny neslouží jen k zábavě, jak jsem o tom kdesi psal a bude mi to jistě vyčítáno, aby se lidé vzájemně ohlupovali jenom nějakým listováním, klikáním. Stal se z toho nástroj, který si lidé začínají osvojovat a výtečně využívat. Zrodila se generace, která je vychována v razantnějším uvažování, jehož umí i využít.