Vláda? Jaká vláda? Teď jsem se vyděsil!

V pátek 13. července 2012 jsou tomu přesně dva roky, co prezident Václav Klaus jmenoval kabinet pod vedením Petra Nečase úřadující vládou České republiky. A rozhodně s ní nebyla nuda. To by bylo její pozitivní hodnocení, kdyby to nebylo následkem neustálých vládních krizí.

Na nich se podílely všechny tři původní koaliční strany – ODS, TOP 09 a do svého odchodu z vlády letos v dubnu i Věci veřejné, z nichž se odštěpila frakce okolo Karolíny Peake pod názvem LIDEM – liberální demokraté. Tato nová koalice pak 27. dubna 2012 dostala důvěru sněmovny, ale podpora vlády se tím v ní snížila z původních 118 na 105 poslanců. Navíc se v Nečasově vládě až do současnosti vyměnilo devět ministrů na osmi ministerstvech ze čtrnácti (na ministerstvu dopravy dvakrát).

Nečasova vláda se na svém začátku ohlásila jako vláda boje s korupcí a rozpočtové odpovědnosti. Během svého vládnutí se však musela vyrovnávat s aférami z různých, ale i údajně korupčních důvodů svých členů, například Pavla Drobila (ODS), Alexandra Vondry (ODS), Martina Kocourka (ODS), Víta Bárty (Věci veřejné), Josefa Dobeše (VV), Jiřího Bessera (TOP 09), Jaromíra Drábka (TOP 09) či nejnověji Jiřího Pospíšila (ODS). Stejně aférově plodnou vládu jsme asi až dosud neměli. Ani její reformy se nesetkaly s příznivým ohlasem ve společnosti. A to nejen voličů stranících ČSSD a KSČM, ale i jí samotné.

Možná i proto v průzkumu ČESKÉ POZICE nebylo 60,5 procenta vrcholných manažerů spokojených s působením vlády v první polovině jejího funkčního období.

 Odpovídalo 81 vrcholných představitelů firem.

Jeden z nich vyjádřil svou nespokojenost s vládou následovně:

„Otázka mi připadá natolik žertovná, že jsem velmi nedočkavý výsledků ankety, jestli se objeví alespoň jediný jedinec ,z druhého břehu‘ – kromě recesistů.“

Dvě nerozhodnuté odpovědi se nesly v podobném duchu:

„Naštěstí vás neopouští smysl pro humor. Bohužel nevím, co je to za vládu, kdo ji zvolil a koho zastupuje.“

„Vlády? Jaké vlády? Teď jsem se vyděsil, že něco nevím. My máme nějakou skutečnou vládu? Pokud myslíte shluk lidí s titulem ministr obklopujících charismatického vůdce, pak to snad raději ani nebudu hodnotit.“

Pádná kladná odpověď, není-li myšlena ironicky, všechny předchozí výhrady zpochybňuje:  

„Nejlepší vláda od roku 1996. A nejlepší předseda vlády vůbec, neboť je to schopný a zároveň charakterní člověk.“

Stejně pádně, tentokrát však záporně odpověděli tito dva respondenti:

„Vláda Petra Nečase je zřejmě tou nejhorší, kterou Česká republika vůbec kdy měla. Naivně jsem si myslel, že Topolánkova vláda byla tím nejšpinavějším bahnem a že již nelze klesnout níž. Mýlil jsem se.
Říká si vláda rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci. Skutečnost je však přesně opačná. Před volbami sliboval Petr Nečas snižování daní, přičemž výrazně narůstá složená daňová kvóta. Běžný občan to pociťuje především zvýšením DPH u potravin a dalších věcí denní potřeby. Zvyšování daní pak těžce dusí ekonomiku.

Zdálo by se, že se vláda uskrovní alespoň ve vlastních výdajích. Opět je opak pravdou. Například ministr Jaromír Drábek zbytečně pořídil software pro úřady práce, což přišlo na 3,6 miliardy korun – o čtvrt miliardy víc, než se do tohoto systému celkem investovalo za uplynulých 19 let. Tento software stále nefunguje, přičemž nikdo za to nenese odpovědnost. Dalším obřím tunelem ministra Drábka je takzvaná S-karta. Co na tom, že jsou porušovány zákony, zadávají se veřejné zakázky v rozporu se zákonem nebo se zákony zcela ignorují.

Pro ministra Drábka ani pro ostatní členy Nečasovy vlády zákony neplatí, což se musí odrazit i v podnikatelském prostředí. Není divu, že dle průzkumu společnosti ČSOB Faktoring je platební morálka firem nejhorší od roku 2009. Neschopnost ministrů Nečasovy vlády se také fatálně podepisuje na ztrátě globální konkurenceschopnosti ČR, nárůstu chudoby – téměř 80 tisíc lidí se meziročně propadlo ze střední třídy do pásma chudoby –, omezování výroby ve firmách, které jsou významnými zaměstnavateli, například Continental v Otrokovicích či TPCA v Kolíně a na dalších negativních společenských jevech.

Někteří ministři mají obrovské štěstí, že nepůsobí ve vládě třeba Severní Koreje. Za svůj ,výkon‘ by totiž byli hned po prvním roce za úsvitu zastřeleni.“

„Místo, aby vládla, řeší prakticky kontinuálně vlastní koaliční nebo korupční problémy.“

Kladně ani záporně se nedokáže rozhodnout tento vrcholný manažer:

„Nevím, jak dlouho jí ten tanec mezi vejci ještě vydrží.“

V podstatě pozitivní hodnocení vlády se objevuje v těchto dvou kladných odpovědích:

„Vláda plní programové prohlášení a většinu slibů (jejich průnik) z volebních programů tří koaličních stran. KSČM, ČSSD a jejich voličům se to nelíbí. To je normální.

Nenormální jsou hysterické kampaně těch, kdo zvoleni nebyli (ProAlt, odbory a další) a za podpory části parlamentní opozice chtějí svrhnout vládu i za tu cenu, že rozloží stát. Této nesystémové opozici by měla vláda rázněji čelit. Nepřestane totiž, dokud jí nebude umožněno uchopit veškerou moc a znovu beztrestně zabíjet, vraždit, krást a likvidovat hospodářství bezprecedentním tempem i způsobem.“