Václav Klaus mezi indonéskými mopedy

Přiznávám, že cestovní zápisky cestovatele Václava Klause nijak nevyhledávám a čtu je v deníku Právo jen nahodile. Zaznamenal jsem však, že si z nich lidé – včetně různých, zřejmě „pravdoláskařských“ pisálků – utahují. Tak třeba Hospodářské noviny si na konci roku tropily ošklivé, ale ošklivé žerty z prezidentova deníčku, když mu daly fiktivního Oscara za režii filmů Australia a Vzpomínky na Afriku. Oficiální komentář je z HN nutné citovat doslova: „Schopnost sedmdesátiletého matadora dívat se na svět očima desetiletého dítěte a vydávat o tom autenticky bezelstná svědectví je ohromující.“ Je tomu tak?

Při každodenním monitoringu tisku mne tentokrát klausovské postřehy zaujaly. Týkaly se totiž některých míst v Indonésii, která jsem loni shodou okolností navštívil i já – tak trochu levičácky, s batohem na zádech. Poznámky v terénu si člověk třeba i někdy dělá, ale vhled do indonéské kultury, s jakým se náš státní globetrotter Klaus neváhá ihned obratem podělit se čtenáři, je zajímavější. Příkladem budiž pár Klausových vět, níže krátce komentovaných.

reklama

• „Letíme do města a provincie Yogyakarta, v jejímž čele jako guvernér stojí sultán Hamengku Buwono X., pokračovatel dynastie, která na tomto území získala moc už v roce 1755. Do jeho paláce Kraton jsme pozváni na odpolední krátkou návštěvu. Palác sultána je jako z pohádky – sultánova garda se starými zbraněmi, mužský orchestr hrající na různé typy gongů, výstava palácových pokladů (hlavně mečů a dýk, sochy symbolů sultánovy moci – zaujalo mne, že je drak symbolem odpovědnosti).“

Zde pan prezident trochu přehání. Kraton tak úplně pohádkový není; když cestujete bez ochranky, můžete se lehce nechat „provést“ naháněči batikářů nebo loutkářů, kteří tvrdí, že vám prodají autentické postavičky wayang kulit – a jako jediní mají k tomu sultánský glejt (unikátní výrobce jsme potkali tři). Areál samotný je architektonicky vcelku nudný, taková lepší usedlost, takže o pohádkovém paláci bych se zdráhal hovořit...

© ČESKÁ POZICE, Martin Rychlík

Garda v pohádkovém paláci Kraton.

Nudící se garda je oděna v suknicích a dýky kriss mají vskutku za pasem; při prezidentské návštěvě asi ale stráže nepoposedávají po schodech. Výstava  pokladů? Asi jen pro nebatůžkáře: my viděli struhadlo, hodiny, cedník i ponožky sultána Hamengkubuwona IX., takže jsme si expozici překřtili na „Cimrmanovo muzeum“. A to zase nemůže napsat státní návštěva, to je pravda.

• „Ve městě a okolí vidíme skutečnou Indonésii, pořád ještě malé domečky postavené ze všech možných materiálů. Všichni jezdí na motorkách, vejde se tam celá rodina, leckdy i dvě děti, často se takto vozí bedny i kusy nábytku. Jistou poezii to má. Rodiče mají na motorce povinně helmu, děti sedící mezi nimi nebo před nimi nikoli.“

Největší etnografové a cestovatelé blednou při sugestivním popisu společenského fenoménu jménem „moped“. Ale i ten je dost možná trochu levičácký. Škoda, že náš pan prezident hlouběji neanalyzoval dopad desetimilionů motorek, pincků, mopedů a trojkolkových bajajů na životní prostředí; taková studie by byla čtenářsky možná atraktivnější.

• „Hned po přistání jsme krátce navštívili největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii Prambanan, který byl postaven již kolem roku 850. To není chyba, není to 1850. Šest chrámů – největší z nich je chrám boha Šivy – je mimořádně krásnou historickou a kulturní památkou. Jaká to musela být mocná říše, když mohla něco takového vybudovat!“

Musela to být skvělá a mocná říše! Klausův postřeh je třeba stoprocentně podepsat. A Prambanan je nádherný, ač mu zemětřesení notně poničilo chrámy, kterých je – jak my batůžkáři z průvodce Lonely Planet víme – nikoliv šest, ale 244, včetně osmi hlavních.

• „Odpoledne jsme navštívili další světoznámé místo, největší buddhistický chrámový komplex na světě, Borobudur, který pochází z 9. století. I jeho velikost a krása jsou téměř neskutečné. Chodili jsme tam jako očarovaní, výstup na něj připomínal výstup na vrchol pyramidy (zažil jsem to v Mexiku). Neumím tu krásu popsat. Snad více řekne fotografie.“

Chodili jsme tam též jako očarovaní, neumím tu krásu popsat. Snad více řekne fotografie na konci článku.

• „Potom přijíždíme do pro jihovýchodní Asii mimořádné instituce – Freedom Institute, což je liberální think-tank, který v souvislosti s návštěvou vydal mou knihu Modrá, nikoli zelená planeta v indonéštině. Je to již 18. vydání této knihy v zahraničí. Nevím, jak se bude kniha líbit panu prezidentovi, který je na fórech velkým obhájcem doktríny globálního oteplování, ale diskuse po mé přednášce v tomto institutu byla – za účasti dvou členů indonéské vlády – velmi otevřená a přátelská. Musím ale přiznat, že řekli, že někteří z přítomných něco takového ještě neslyšeli. A že zejména ještě nikdy neslyšeli od politika tak otevřenou debatu o vysoce kontroverzním tématu.“

Prezidentovi, který se nebojí nastolovat kontroverzní témata, musíme zatleskat za šíření osvěty a pogratulovat ke globálnímu úspěchu jeho knih.

© ČESKÁ POZICE, Martin Rychlík

Neumím tu krásu popsat. Snad více řekne fotografie, píše Klaus o Borobuduru.

Kromě výkonů na poli klimatologie dělá záslužnou práci i pro budoucí historiky, kteří budou mít po vydání knižních roků sedmých, osmých, devátých a desátých přesné informace, kde kdy byl a co si o čem myslel.

Protože, jak zaznamenala Mladá fronta DNES, nikdo není tak náruživý pisatel jako Klaus. Zapsal si i tato slůvka: „Je hluboká noc, nad Atlantickým oceánem, kdesi mezi Amerikou a Evropou, většina cestujících v Boeingu 777 už dávno spí a jen já si čtu. Po prvních pár přečtených řádcích však rychle sahám pro svůj vždy připravený blok a začínám psát.“