Takzvané elity aneb Kdo nás bude tahat z fatální bryndy

Svět, a Evropa zvláště, se řítí do ekonomické a celospolečenské krize až apokalyptických rozměrů. A česká politika? Přehrabuje se v povrchu vlastního hnojníku, přehrává partajní hrátky i morální rozhořčení, vztyčené prsty a pak banální kompromis v zájmu udržení koryt a moci. Vůz bez skutečného vedení se řítí vždy mimo civilizované cesty. A to se právě děje.

Základním problémem je naše hospodářství – respektive státní rozpočet a neustále se zvyšující státní dluh. Jaká je kvalifikace současných politických elit, až již členů vlády či ekonomických expertů v obou komorách parlamentu, v této společenskovědní disciplíně? Kolik národohospodářů bude v čele státu čelit fatální bryndě, do níž bychom se mohli dostat zásahem zvenčí? Cestu k tristní odpovědi začněme na počátku minulého století.

reklama

Od Mnichova k Pražskému jaru

Češi si neumějí vládnout, zní staré osočení naší mentality nejméně od rozpadu Rakouska-Uherska. Proč? Protože nemáme skutečné elity a ještě nikdy nám v klidném vývoji nedorostly tři generace za sebou, aby ta poslední již uměla důstojně nosit frak. Slušnou světovou laťku nasadil ve své době Tomáš Garrigue Masaryk, za jehož siluetou se schovalo křupanství celé první republiky. Dokud nedošlo k fatálnímu zásahu bleskem světového vývoje a k prověření skutečné kvality, úrovně a schopnosti takzvaných českých elit.

Partajní mašinerie první republiky se zopakovala v poválečné Národní frontě. V pohodě, klidu a teplíčku...Stalo se roku 1938. Průběh událostí až do mnichovské krize byl z české strany jen natřásáním peří. V momentě pravdy české elity selhaly – vláda i prezident republiky Edvard Beneš. Bojovou zkušenost, čest a odhodlání velitele 4. armády a ex-legionáře generála Lva Prchaly k odporu, podepřenému lety investic do armády, Beneš odmítl.

Partajní mašinerie první republiky se zopakovala v poválečné Národní frontě. V pohodě, klidu a teplíčku: lidovci, aby byli „vždy přitom“, národní socialisté, aby se zbavili svých konkurentů, sociální demokrati, aby došli až ke zrádnému spojení s komunisty. V únoru 1948 pak opět chyběly elity, rozhodní politici a hrdinové. Národně-frontovní politici a jejich ministři jako kašpaři jen rokovali, spekulovali a hodovali uprostřed plesové sezony, kterou si nenechali ujít.

Na nedostatek skutečných a odpovědných elit dojelo i Pražské jaro 1968. Ano, existovali i lidé jako třeba František Kriegel (jediný člen československé delegace, který odmítl podepsat takzvaný Moskevský protokol; jako poslanec hlasoval proti smlouvě o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk). Po invazi bylo příkladné rovněž vystoupení českého a slovenského národa. Soudruzi však v rozhodné chvíli seděli v budově ÚV KSČ a čekali, až si pro ně Rusové dojdou. Vrcholné elity zklamaly. Položily se. Nebyly totiž skutečnými elitami.

Tristní současnost

Zase jednou stojíme v takové situaci. Jsou nyní naše výkonná, zákonodárná a soudní moc v takovém stavu, aby zvládly opravdu vážné krize, jež by nás mohly zasáhnout zvenku anebo by mohly být iniciované zevnitř? Můžeme se na ně v tomto ohledu spolehnout? Odpověď je lakonická a tristní: nemůžeme.

Soudní moc a celý justiční systém podléhají v současnosti vlastní interní válce všech se všemi. Moc zákonodárná? Půlnoční přenosy z Poslanecké sněmovny českého parlamentu může sledovat snad jen masochista nebo naiva... Ustála by obdobu Mnichovů, únorů a srpnů současná vláda? Soudě dle pseudodramat nejméně posledního roku musíme znovu konstatovat, že nikoli. Pokud by nastala pro stát a národ skutečně fatální zlomová situace, nejsme si ani jisti, kam (na kterou světovou stranu) a ke komu by se jednotliví členové naší exekutivy obraceli, ani koho by sem případně přivedli...

Český hospodářský a společenský problém se neodehrává v pravolevém horizontuNevyvolávejme však duchy vnější intervence či vnějších snah po ovládání. Na destrukci si vystačíme sami doma. Stát i jeho ekonomika jsou ve stavu, do kterého je v posledních dvaceti letech přivedly bohužel stále stejné garnitury politiků a neobměňovaných taky-elit. Nehrajme si přitom na ukazování politickým prstem doprava či doleva. Ani svět už tam není. Český hospodářský a společenský problém se neodehrává v pravolevém horizontu – je navýsost vertikální. Vzniklá mocensko-mafiánská vrstva se rozprostřela nad plochou obyvatelstva a udržuje jenom prospěchové a poziční postoje.

Jádrem bezprostředního ohrožení země je tedy hospodářství. Jak kvalifikovaná a zkušená je naše vláda v této disciplíně a na kolik skutečných národohospodářů se v ní můžeme spolehnout? Zapomeňme na hašteřivé a pod lidskou důstojnost se vzájemně napadající vládní partaje a porozhlédněme se po eventuálních osobnostech.

Ekonomičtí ministři, nebo jen nominanti?

Neformálním ohniskem ekonomického rozhodování je takzvaná porada ekonomických ministrů. Není to vynález této vlády, zavedena byla již dříve, ale dává smysl. Schází se před jednáním vlády, aby ekonomické problémy „odborně“ předžvýkala a uhandlovala pro zbytek kabinetu (aktuálně pro další tři členy, post ministra školství není po odchodu Josefa Dobeše obsazen). Jak jsou pro tato rozhodující ekonomická jednání vybaveni příslušní ministři?

Sledujme tyto vybrané faktory: a) odborná kvalifikace, b) ekonomická praxe v terénu, c) jiné specifické faktory a způsobilosti.

• Ing. Miroslav Kalousek (finance): a) VŠ chemicko-technologická, Praha; b) skutečnou praxi má jako technolog a investiční vedoucí, od roku 1990 je nonstop v politice konsekutivně ve dvou stranách KDU-ČSL a TOP 09; c) schopný organizátor, rétor, schopný všeho.
• MUDr. Martin Kuba (průmysl a obchod): a) 1. lékařská fakulta UK, Praha; b) 2 roky lékařské praxe jako záchranář a anesteziolog, dále již podnikatel a politik ODS; c) člen širší jihočeské podnikatelské rodiny.
• Ing. Petr Bendl (zemědělství): a) VŠ strojní a textilní v Liberci; b) čtyři roky praxe ve veřejném sektoru (hasič, okresní a městský úředník), dále nepřetržitě ve veřejných politických funkcích za ODS; c) písničkář, milovník jezdectví, rybolovu a trampingu.
• Dr. Ing. Jaromír Drábek (práce a sociální věci): a) kybernetika na Fakultě elektrotechnické ČVUT, Praha; b) praxe ve výzkumném ústavu, v podnikové a podnikatelské sféře, ve strukturách obchodní komory, c) ?.
• Mgr. Pavel Dobeš (doprava): a) absolvent (2007) evropských studií Fakulty sociální věd UK; b) zástupce ředitele bruselského Pražského domu, člen dozorčí rady Českého aeroholdingu; c) bratr Jan je náměstkem ministra práce a sociálních věcí.
• Tomáš Chalupa (životní prostředí): a) mezi lety 1993 až 2001 paralelně a konsekutivně navštěvoval Fakultu sociálních věd UK (žurnalistika a masová komunikace), Fakultu filozofickou UK (politologie-historie) a Právnickou fakultu UK (tuto jedinou údajně dokončil); b) placená praxe výhradně politická v dresu ODS; c) elegantní oblečení.
• Ing. Kamil Jankovský (místní rozvoj): a) Fakulta stavební  ČVUT, Praha; b) pracoval ve stavebnictví, podnikatel; c) postupně členem ODA, Evropských demokratů a Věcí veřejných.
• Jan Kubice (vnitro): a) neuvádí; b) po revoluci v bezpečnostních složkách státu; c) ?.
• Karel Schwarzenberg (zahraničí): a) lesnické a právní vzdělání; b) zkušenosti ze správy majetku a z politiky; c) sám udává profesi „lesník a hostinský“.
• Alexandr Vondra (obrana): a) absolvent Přírodovědecké fakulty UK, geolog; b) disident, profesionální politik; c) ?.

Mimo tuto skupinu „ekonomických“ ministrů už z vlády zbývají jen: