Retro „Sarajevo“ a financování politických stran

Je to něco jako učebnice Opakuj si o prázdninách, kterou rodiče trestají své děti. Letní pořad České televize nazvaný Velké politické retro je velmi poučný. Uvědomíte si, co všechno se za posledních zhruba čtrnáct patnáct let změnilo, či bohužel nezměnilo. Přenesme se nyní do období první opravdu velké politické bouřky – do prosince roku 1997.   

Ve stručnosti: Druhá vláda Václava Klause z roku 1996 (ODS, KDU-ČSL, ODA) vznikla díky toleranci Zemanovy ČSSD; byl to křehký kabinet, jehož život od počátku komplikovaly nejasnosti kolem sponzorů ODA a ODS, pády bank, hospodářská recese a odpor některých koaličních politiků vůči Klausovi. Předzvěstí politické krize byla již říjnová rezignace ministra zahraničí a místopředsedy vlády Josefa Zieleniece (tehdy ODS). Na konci listopadu pak ministři za KDU-ČSL a ODA podali demisi, vzápětí přední politici ODS Jan Ruml a Ivan Pilip vyzvali Klause (pobývajícího toho času v Sarajevu), aby rezignoval na post předsedy strany. Odtud takzvaný Sarajevský atentát. Klausova vláda posléze padla, byl vytvořen kabinet Josefa Tošovského a za půl roku se konaly předčasné volby.

Několik dní po pádu Klausovy vlády se hlavní postavy tehdejší politické scény utkaly v diskusním pořadu České televize Debata. Podle Jiřího Skalického, předsedy vládní ODA a místopředsedy vlády, byla politická krize způsobena (mimo jiné) krizí politických stran – související zejména s problémovým sponzorováním (známý skandál s fiktivními sponzory ODS Lajosem Bácsem a Radjivem M. Sinhou, což ve skutečnosti mělo zakrýt milionové dary podnikatele Milana Šrejbra; nebo údajné tajné konto občanských demokratů ve Švýcarsku).

Slovo si vzal i Václav Klaus, tehdejší „poražený číslo 1“: „Myslím, že tato krizová situace, která krizí je, je nejen nebezpečím destabilizace, jsem ale plně přesvědčen, že je i šancí a příležitostí. Jde jedině o to, jestli se k té příležitosti postavíme čelně všichni, kteří tady jsme. Jedná se o krizi svým způsobem potřebnou, mobilizující, svým způsobem je to lék na tu údajnou blbou náladu, která se v naší společnosti šíří. (Termín blbá nálada použil tehdejší prezident Václav Havel - poznámka ČESKÉ POZICE.) Všimli jste si – lidé začali mluvit jasně, srozumitelně, zřetelně. Teď máme určitou šanci, abychom se z pasti, do které se celá naše země, politické spektrum a moje politická strana dostala po volbách v roce 1996, pro všechny z nás to byla past. Z ní se teď musíme pokusit vymanit.“

Má snad dnes někdo pocit, že se financování stran od roku 1997 nějak vyčistilo a zprůhlednilo?

Zastavme se u jednoho z hlavních témat tehdejší situace: financování politických stran. Jen pohledem na Klausovu ODS ve druhé polovině 90. let – slovy dnešního pražského primátora – to musel být hotový Augiášův chlév. Problémy ale v té době měli i koaliční spojenci – KDU-ČSL i ODA. Všichni to věděli, všichni o tom mluvili. A má snad dnes někdo pocit, že se financování stran nějak vyčistilo a zprůhlednilo? Snad jen v tom, že se mezi jmény sponzorů neobjevují drzosti jako Pepa z Hongkongu. Tu se před volbami extrémně zlevní billboardy, jindy policie musí šetřit, zda se do stranických kas nesypou peníze z „cinknutých“ veřejných zakázek prohnané různými „panenskými ostrovy“...

Především si ale musíme opět všimnout: minimálně od „Sarajeva“, kdy se problém naplno projevil, tedy skoro 15 let, nevešla v platnost jakákoli významnější protiopatření, nebyly přijaty přísné kontrolní mechanismy: například povinnost zřídit si zvláštní bankovní účet pro financování volebních kampaní, stanovení finančních stropů pro jednotlivé kampaně, pravidelná kontrola účetnictví stran nezávislým auditorem a tak dále (dobře to třeba rozpracovala například Strana zelených, ale uskutečněno nebylo nic). Uvidíme, co přinese záměr z dílny Karolíny Peake (který připravuje ministerstvo vnitra), jež chystá zákon o financování politických stran. Měl by být účinný již od roku 2013...