Prodat, či neprodat Německu Lobkovický palác?

Již více než dvě desetiletí se vedou diskuse o tom, zda Lobkovický palác na Malé Straně v Praze, nynější sídlo německého velvyslanectví, prodat, nebo neprodat Německu. Často byly a jsou provázeny poměrně emocionálním, málo věcným obsahem, který má za úkol navodit negativní postoj veřejnosti k této transakci. Hovoří se o nenahraditelném kulturním dědictví České republiky, o velkém historickém významu paláce pro Čechy, a někteří z potomků rodiny Lobkoviců dokonce hrozí protestními akcemi v případě prodeje.

Celou záležitost je však třeba posuzovat věcně, bez emocí a na základě historických a současných faktů. Lobkovický palác má bezpochyby velkou historickou hodnotu, je to památkově chráněný objekt s množstvím uměleckých předmětů ve svých interiérech. V Praze však existuje řada dalších, podobných historických staveb, v nichž sídlí velvyslanectví jiných zemí a které byly již před dlouhou dobou těmto státům prodány. Příkladem mohou být budovy, v nichž sídlí ambasády USA, Francie, Itálie, Rumunska a další.

reklama

Symbolika znovusjednocení

Z pohledu českých dějin je úloha a důležitost Lobkovického paláce poměrně málo významná. Po prodeji objektu rodinou Lobkoviců českému státu v roce 1927 (zde se vnucuje otázka oprávněnosti zmíněných protestů potomků rodiny, když jim palác už 85 let nepatří) zde nějakou dobu sídlila část ministerstva školství, poté Centrální archeologická správa, kterou vystřídalo ministerstvo zahraničních věcí. Posledním rezidentem ze strany státu pak byla Diplomatická akademie.

Zásadní význam paláce pro Němce spočívá v symbolice počátku znovusjednocení zeměV dalším období sídlilo v paláci několik let velvyslanectví Čínské lidové republiky a od roku 1973 je objekt nepřetržitě do dnešní doby domicilem zastupitelského úřadu Spolkové republiky Německo.

Pro Německo má přitom Lobkovický palác významnou historickou hodnotu, a to nejen kvůli tomu, že v něm v 19. století na pozvání Lobkoviců pravidelně koncertovali významní hudební skladatelé jako Carl Maria von Weber nebo Ludwig van Beethoven. Zásadní význam paláce pro Němce spočívá v symbolice počátku znovusjednocení země. Právě na německém velvyslanectví v Praze čekaly ve svízelných podmínkách v září 1989 tisíce východoněmeckých uprchlíků a právě tam jim tehdejší ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher oznámil, že jejich cesta na Západ je volná.

Nezkušenost s oceněním

Německo má proto již od počátku 90. let minulého století velký zájem o odkoupení paláce, který by se měl stát symbolickým památníkem (jediným svého druhu na světě) německého znovusjednocení v zahraničí. Palác by samozřejmě nadále fungoval jako sídlo velvyslanectví.

Česká republika se po roce 1989 jednáním o případném prodeji paláce nebránila a v roce 1999 již byla dokonce připravena prodejní smlouva. Z blíže nespecifikovaných interních důvodů na české straně se však nakonec podpis nekonal. Jednání byla obnovena v roce 2008 a – zatím bez výsledku – probíhají dodnes.

Vláda svým usnesením z 11. května 2011 schválila záměr na řešení problematiky, který obsahuje i formální souhlas se zahájením (pokračováním) jednání o prodeji. Problém v celém procesu představuje zejména stanovení ceny paláce. Nestačí přitom pouhý odhad stavební hodnoty nemovitosti, je třeba ocenit celé zmíněné vybavení, které v objektu musí zůstat.

V nedostatku zkušeností na straně státu a odborně zaměřených firem při ocenění podobných objektů pak problém vrcholí a celý proces se tím dále prodlužuje. V současné době probíhá odhadní řízení a výstup z něho by měl být k dispozici v květnu 2012. Teprve poté lze očekávat definitivní souhlas vlády s uzavřením jednání, přičemž případná prodejní cena se momentálně nachází v oblasti spekulací a mohla by se pohybovat v řádu několika set milionů korun.

Co s brutálním betonem

Zvažovaný prodej Lobkovického paláce je přitom pouze jednou stranou mince. Druhou je řešení nepříliš dobré situace s objekty, které český stát vlastní v Německu a jež slouží pro účely českých diplomatických služeb. Jde o:

• současnou budovu velvyslanectví ve Wilhelmstrasse v Berlíně,
• o objekt bývalého velvyslanectví v Bonnu,
• bytový komplex v Berlíně,
• o rezidenci velvyslance v Berlíně.

U některých (nepotřebných) objektů, jako jsou budova v Bonnu a bytový komplex v Berlíně, nastal za dobu úřadování současného českého velvyslance pozitivní posun v řešení a tyto budovy by měly být v nejbližší době prodány za ceny pro Českou republiku poměrně výhodné .

Zatím se však nedaří (a to již 22 let!) optimálně vyřešit osud hlavní budovy ambasády. Tento objekt pochází z roku 1977, byl postaven jako sídlo bývalého velvyslanectví Československa v Německé demokratické republice a jeho styl připomíná architekturu „brutalismu“ (z francouzského „brut béton“ – drsný beton).

Problémem však není vzhled budovy, ale její naprostá neefektivnost, počínaje předimenzovanými plochami (budova byla původně určena pro 200 zaměstnanců, nyní v ní pracuje 32 lidí), přes energetickou náročnost jejího provozu až po špatný, téměř havarijní technický stav, protože se do objektu několik desítek let neinvestovalo.