Prezidentský favorit Jan Fischer není žádným „Honzou z chalupy“

„Honzo, neschovávej se, už točíme,“ křikla paní Dana. V tom se dřevěné okenice otevřely. „Já se ale přece vůbec před ničím neschovávám. Já se před nikým nebudu schovávat,“ pravil Jan Fischer. „Před vámi se nebudu schovávat, nebudu před vámi nic tajit, ukrývat, nikam nebudu uhýbat, nikam nebudu mizet,“ pronesl státnickynad truhlíkem kytiček. Je duben 2012 a prezidentská kampaň někdejšího předsedy úřednické vlády může začít.

Od té doby už uplynulo několik měsíců. Byl to klip, který měl někdejšího premiéra ukázat veřejnosti ve světle obyčejného českého „Honzy“, který se prostě chce jen stát prezidentem republiky. Nutno říci, zatím mu vše hraje do karet. Vévodí předvolebním průzkumům, podporu mu vyjadřují známé osobnosti a na svou stranu získává movité sponzory, kteří neváhají do jeho kampaně vrazit nejeden „miliónek“.

reklama

• Již na 100 místech v České republice naleznete petiční místa, kde lidé mohou Fischerovu kandidaturu podpořit svým podpisem. Tisková mluvčí Jana Víšková uvedla, že „průběžné počty získaných podpisů nesdělují, nicméně řádově jich přibývají stovky denně, takže jejich sběr rychle postupuje“.
• Jan Fischer již dlouhodobě figuruje na čele předvolebních průzkumů. V poslední době na druhé místo poskočil Miloš Zeman. Ukazuje to například aktuální průzkum agentury Factum Invenio, dle něhož by Fischer vyhrál první kolo volby s 22,2 procenty hlasů a druhý Zeman by získal 18,2 procenta hlasů.           

Avšak právě kvůli Fischerovým mecenášům a některým jeho klíčovým spolupracovníkům bychom se měli mít při rozhodování se před volbami na pozoru. Je nabíledni ptát se, zda je Fischer opravdu tím obyčejným „Honzou“, který k nám promlouvá v onom videu. Opravdu před námi tento bývalý člen KSČ v letech 1980 až 1989 nic neschovává? Nebo možná ještě lépe: Nesnaží se někdo „schovat“ pod jeho kabátec? Existují indicie, jež napovídají, že kolem Fischera se tvoří síť vlivných osob, o jejichž skutečných důvodech pro Fischerovu podporu můžeme zatím leda spekulovat.

Podívejme se, kde se důvěra vlivných a movitých podnikatelů v potenciální úspěch Jana Fischera vůbec bere.

Zlo úřednické vlády

Fischerova politická hvězda se rozsvítila v letech 2009 až 2010, kdy řídil takzvanou úřednickou vládu. Od roku 1998 to byla nejpopulárnější vláda, a to i přes aféry typu Iveco, IKEM či Ústřední vojenská nemocnice v Praze. Jan Fischer se stal jedním z nejoblíbenějších politiků v zemi a lidé byli dokonce i nejvíce spokojení s jejím personálním obsazením (oproti minulým vládám), což je vzhledem k účasti ministrů jako Martin Barták (ministerstvo obrany) či Daniela Kovářová (ministerstvo spravedlnosti) stěží uvěřitelné. Ale je to tak.

Na veřejnosti se vžil pocit, že takzvané úřednické vlády – neboli vlády poskládané nikoli z politiků, ale často z vysokých úředníků, kteří se ve vládě ocitli na špagátech politiků – jsou vlastně ideální řešením, jak spravovat zemi. Žádné skandály, sprosťárny, hrubiánské chování mezi ministry a tak dále. Taková představa by ale byla jedním z největších omylů, kterého se člověk přemýšlející o politice může dopustit. Fischerova vláda se pohybovala pouze v mantinelech, které ji vymezili občanští a sociální demokraté, respektive jejich předsedové Mirek Topolánek a Jiří Paroubek.

Navíc takzvané první Fischerově vládě (ustavené do předčasných voleb) vyjádřili poslanci důvěru pouze na přechodné období zhruba pěti šesti měsíců. Neplánovaně však byly zrušeny předčasné volby na podzim roku 2009 a bylo rozhodnuto, že Fischerova vláda bude vládnout až do řádných voleb na konci května 2010. Poněkud problematické tedy bylo, že „úřednická“ vláda nepožádala sněmovnu znovu o vyjádření důvěry. „O stavu naší demokracie a úpadku politické kultury vypovídá nejlépe to, že tato vláda ,spravovala zemi‘ více než rok a že s tím byl kdekdo spokojen,“ napsal například nynější ministr školství Petr Fiala v knize Politika, jaká nemá být.

Na veřejnosti se vžil pocit, že takzvané úřednické vlády jsou vlastně ideální řešením, jak spravovat zemi

Když jsem se úřednickými vládami v prvorepublikovém Československu a v České republice zabýval v diplomové práci, požádal jsem Jana Fischera o názor a hodnocení jeho úřednické vlády v rámci politického systému. Mimo jiné napsal: „Vláda takového typu, jako byla moje, v politickém systému nemá co dělat. V normálně fungující demokracii s takovým typem vládnutí Ústava ani nepočítá. Ona je politicky naprosto jiná než vlády, které vznikají na půdorysu voleb. Taková vláda dlouho být nemůže, protože jinak to je politicky v nepořádku, jakkoliv ta vláda může být oblíbená.“