Odvolání Pospíšila: Nečas zkouší, co si může dovolit za bílého dne

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Premiér Petr Nečas odvolal ministra Jiřího Pospíšila. Den předtím spolu seděli na jednání vlády, a nic. Asi se na špatném boku vyspal, pan premiér, a možná si řekl: Musím někoho odvolat, aniž by kdo pořádně věděl proč. Jen tak upevním kázeň v těchto dobách, kdy si trestněprávní orgány začínají dělat, co chtějí. Jsme však, co se dá dělat, v demokratické zemi, takže to musím nějak zdůvodnit. Udělám to ale tak slaboduše, že všichni budou vědět, o co jde, přičemž nikdo nebude vědět, o co vlastně jde.

To se mu také podařilo. Jiřího Pospíšila bylo jistě možné oprávněněji odvolat v minulých, topolánkovských letech. Nyní však Pospíšil začal nabírat na razanci a konzistenci – a narazil. Z toho lze vyvodit současný „politicky konformní ideál ODS“, který bychom lidově mohli nazvat jednoduše „guma“.

reklama

Odvolání se uskutečnilo tak rychle, že je docela oprávněné hledat žhavý důvod v době nedávno minulé a nedlouho budoucí. Spektrum činností ministra spravedlnosti je však mnohem širší, než jen mediálně nejfrekventovanější kompetence vůči státnímu zastupitelství, a tak se na věc podívejme systematicky.

• Legislativní aktivity Jiřího Pospíšila nepůsobily ve vládě větších kontraverzí – v odborné veřejnosti jistě ano, to je však průvodní jev všech legislativních změn. Vůči vzniku Nejvyšší rady soudnictví zastával Pospíšil loajální, provládní stanovisko, pro justici ovšem nepřijatelné. Většinu členů tohoto nejvyššího samosprávného justičního orgánu by měli totiž tvořit podle přání vlády politici. V těchto ministerských kompetencích tedy asi čertovo kopýtko nebude.
• Premiér vyčítá Pospíšilovi rozpočtovou nerozvážnost. Důvod je to nicotně směšný. Vždyť požadované navýšení rozpočtu ministerstva spravedlnosti – nepochybně velmi důvodné – by mohlo být okamžitě pokryto, kdyby se vláda vydala stíhat, o co přišla v kauzách ProMoPro nebo Casa. A nebylo by o čem mluvit. (Jak připomínáme ve zpravodajském textu, Pospíšil byl naopak k požadavkům premiéra poměrně vstřícný – poznámka redakce.)
• Nabízí se ještě teoretická možnost, že se takto, odvoláním z exekutivní pozice, řeší vnitrostranický mocenský boj. To se zakrátko uvidí, zatím bůh suď, a já nechci být na jeho místě. Čert aby se v nich totiž vyznal, v politicích.
• Logickým epicentrem současné vládní změny tedy asi bude přece jen – v souladu s všeobecným odhadem – problematika státního zastupitelství.

Není totiž divu, státní zastupitelství je nejmocnější institucí ve státě. Kritickým bodem je pak ministrova kompetence vůči státnímu zastupitelství, kterou Pospíšil mínil – z hlediska zejména této vlády sebevražedně – oslabit. Ministr spravedlnosti přispěl k jistým změnám na státním zastupitelství, které je přes rozličné možné výhrady suma sumárum nutno hodnotit výslovně pozitivně. Současně ale i nadějně, protože ministr chtěl dát státnímu zastupitelství větší samostatnost, která by dalšímu ozdravování této instituce mohla výrazně prospět. (Záměr jmenovat do čela pražského vrchního státního zastupitelství Lenku Bradáčovou už nestihl Pospíšil uskutečnit.)

Činnost ministra Jiřího Pospíšila se začala pomalu stávat nikoliv politicky, ale ústavně konzistentní. To znamenalo, že policie otevřela resty z dob minulých.

V nedávných dnech se státní zastupitelství dopustilo velké smělosti, když pokrylo žádost policie o vydání bývalé ministryně Vlasty Parkanové ku trestnímu stíhání. Tím se potvrdila výrazná změna orientace této klíčové trestněprávní instituce, která v minulých letech často naopak jevila tendenci sporná trestní stíhání zastavovat. V takových případech totiž už nebylo boha, který by onu trestní věc pohnal před soud.

Toto „pochopení pro stabilitu vlády“ osvědčilo státní zastupitelství zejména v době nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, a to akcí, která obohatila odborný slovník o výraz „čunkiáda“. Nyní se však toto pochopení pro vládní alotria v systému státních zastupitelství začalo vytrácet (i když nikoliv zcela, státní zastupitelství pro Prahu 1 je skutečně vládní oporou, viz jeho poslední rozhodnutí v kauze Libor Michálek vs. Pavel Drobil).

Činnost ministra Jiřího Pospíšila se tedy konečně začala pomalu stávat nikoliv politicky, ale ústavně konzistentní. Ve svých důsledcích to znamenalo, že policie otevřela resty z dob minulých, kdy ony choulostivé kauzy reálně nebylo možné vyšetřit. Znamenalo to ale i možnost (pro vládu nebezpečí), že by se státní zastupitelství začalo dostávat do nebývalé formy.

Shrňme závěrem: Může být hůř. Tento premiérův krok může být totiž následován ještě horším, spočívajícím v osobě Pospíšilova nástupce či nástupkyně. Petr Nečas zřejmě zkouší, co si může za bílého dne dovolit. Pro ODS tak zřejmě nastala kruciální chvíle, kdy se vnitropartajně – z hlediska prosté lidské cti a důstojnosti – bude oddělovat zrno od plev.

Související článek:
Prezident Klaus odvolal ministra spravedlnosti Pospíšila