Nestoudná cesta od kuchyňské linky k holokaustu

Bavili se prý jednou kulturní pracovníci dvou zemí: „U nás není po antisemitismu ani stopa. Například v našem státním symfonickém orchestru hraje 60 procent Židů. Jak je tomu u vás?“ ptal se první. Druhý odpověděl: „Nevím. U nás židy nepočítáme.“ Vtip se původně říkal o Sovětském svazu a Spojených státech, ale byl součástí studené války. I ve Spojených státech Židy počítali. A někteří dosud počítají.

Jeden expert pravil, že v Portugalsku zjistil, že nemají problémy ani s Cikány, ba ani s Romy. Proč? Protože je tam nerozlišují (jedna velmi politicky nekorektní poznámka zněla, že by to stejně šlo těžko). Každý je na tom stejně. Žádná diskriminace, ani pozitivní.

Do podobné šlamastyky se dostal – a s hbitostí slona v porcelánu se v ní pohyboval – Jan Čulík z Britských listů. Poreferoval nejprve pěkně o novém filmu velezajímavého a inteligentního režiséra Istvána Szabó „Za zavřenými dveřmi“. Pak se ale chytil a jel už ve vyjetých kolejích jak elektrická myš.

Nevinná zápletka

Moderátor Marek Eben, k němuž lze mít jistě mnoho subjektivních výhrad, při uvádění Szabóova filmu na karlovarském filmovém festivalu zmínil zájem hlavní představitelky Helen Mirrenové o práva žen, a že se prý ředitele karlovarského festivalu Jiřího Bartošky zeptala, kolik má na festivalu režisérek v porovnání s počtem režisérů.

A tak si Marek Eben dovolil zavtipkovat, když Bartoška takto hanebně zklamal, že neznal poměr režisérek

Bartoška pochopitelně nic takového neeviduje a dovolíme si tipnout, že neopomine pozvat žádného režiséra či režisérku, kteří jsou pro něj zajímaví (a finančně dostupní), aniž by si dělal statistiky a poměry. Třeba že by dodržoval pravidlo „na tři režiséry jednu režisérku“, jako měl numerus klausus bolševik, že když chtěl někdo z „inteligence“ vstoupit do partaje, aby se mohl šplhat po zádech druhých, tak si musel s sebou přivést tři dělníky, aby nebyl překročen 25procentní podíl „inteligence“ v partaji.

A tak si Marek Eben dovolil zavtipkovat, když Bartoška takto hanebně zklamal, že neznal poměr režisérek (a najisto ani netušil, kolik z nich jich je lesbických a kolik hispánek). Eben doslova řekl: „V této souvislosti mám pro Helen Mirrenovou přesnou a ověřenou informaci. Mohu říci, že v České republice zastává místo hospodyně 92 procent žen. Zbylá místa hospodyní zastávají muži, ale přesto jsou respektovanou minoritou.“

No, upřímně řečeno, nic moc. Nicméně když to Eben řekl česky, sál se prý zasmál. Překladatelka to pak ale (nějak) přeložila do angličtiny a následovalo prý mrazivé ticho. Eben na to údajně reagoval pokrčením ramen: „No jo, v zahraničí je to jiné.“

Turbo Čulík

Glosátor se omlouvá za svou tupost a retardovanost ve smyslu politické korektnosti, ale přiznává zde na rovinu, že ho tento Ebenův výrok nechal zcela netečným. Jan Čulík však uvedl, že zaslechl „anglosaskou“ reakci: „Po takovém faux pas by se v anglosaských televizích zmíněný moderátor nemohl už objevit na obrazovce.“ Komik prý v televizi smí urážet, moderátor ale ne. Opravdu, jiný kraj, jiný mrav, dodává Čulík.

Slyšel jsem kdesi, že v Anglii se prý přímý pohled do očí cizího člověka považuje za agresi. Komikův vtip pronesený moderátorem je urážka. Je to jasné. Žádná cizina, ale – jak říkal Hugo Haas – doma s manželkou se bude!

V tento okamžik však v Janu Čulíkovi bouchly saze. Stojí za to ocitovat jeho kadenci celou, kvůli výstavbě, posloupnosti, argumentaci a celkovému vyznění:

„Ale proč máme nutkání vysmívat se úsilí o spravedlnost? Vtípky jako byl ten Ebenův, jsou považovány v mezinárodním prostředí za trapné, protože lidé cítí, že je neférové se posmívat osobám, které jsou slabé a znevýhodněné. Přeženu to, ale je tomu asi tak, jako byste se vysmívali starým lidem, že je postihla senilita, anebo známému, že dostal nevyléčitelnou rakovinu. Je to tak trochu, jako kdyby Eben v Izraeli dělal při televizním vysílání vtípky o tom, jaká to byla legrace, když ty miliony židů umíraly v plynových komorách.“

K plynovým komorám

Toto je skutečné zneužívání holokaustu, které se svou nestydatostí až tak příliš neliší od jeho popírání

Takže od počtu režisérek, respektive hospodyněk, až k plynovým komorám. Zase k plynovým komorám! A na to se opravdu člověk musí ozvat! Co to je za nesoudnost, co to je za nestoudnost, pointovat svou nicotnou při tragédií miliónů? To si Čulík myslí, že ty oběti umíraly proto, aby on mohl efektně zakončovat své spory?

Toto je skutečné zneužívání holokaustu, které se svou nestydatostí až tak příliš neliší od jeho popírání. Každopádně je otřesné, při jakých hovadinách mají lidé holokaustu plná ústa! Třást by se měli, přijde-li jim jen to slovo na mysl! Vyslovovat by se mělo s úctou ke všem postiženým, s hrůzou – a vlastně by se s tím vyslovováním mělo radši setsakra šetřit!

Toto je prostě jen další způsob zneužívání pojmu holokaust, který označuje tragédii, mající – jak vidno –stále nějaké nechutné pokračování. Třeba jen v tom úděsně bezmyšlenkovitém, bohapustém, smysluprázdném vyjadřování. Snad tím opravdu nebylo nic zamýšleno, nicméně stavět argumentaci (aniž by mohla mít jakoukoliv logickou souvislost) od plynových komor ke kuchyňské lince, to chce být dost chucpe.