Neodepisujme češství!

Hrdost na české občanství je podle nedávného výzkumu veřejného mínění od agentury STEM na nejnižším bodě v dosavadní měřené historii, tedy od roku 1993. Je však třeba rozlišovat mezi hrdostí na češství a na české občanství, jak se zjednodušeně ptal STEM. Jde sice o dva korelující údaje, ale zároveň o dvě rozdílné věci.

České státní občanství je institucí, s níž se pojí řada právních vztahů, práv i povinností. Jinak se ke skutečnosti českého státního občanství bude stavět ekonomický imigrant dejme tomu z východní Evropy nebo z Vietnamu. Jinak potom držitel občanství z vyspělých členských států OECD. Prvně jmenovaní si jej budou vážit, pro ty další bude až na druhém místě (může se hodit). Mezi oběma póly se pak umísťuje prostý český občan, který prožil na území České republiky většinu svého života.

reklama

Občanství je věcí ekonomických, politických a dalších souvislostí. A otevřených možností, například kandidovat na ústavní funkce nebo být chráněn mocí, jménem, respektem a vlivem českého státu.

Žádná nároková karta

Češství je to, oč tu běží. Věřím, že etnický Vietnamec s českým občanstvím si jej velice váží a nejméně jeho děti již cítí pocit češství uprostřed tolerantního a nediskriminačního prostředí svých českých vrstevníků na školách všech stupňů a respektované integrace do českého prostředí.

Lidé mají za sebou celý rok deptající neodpovědnosti elit v korupčním prostředíTakový Vietnamec nevymáhá od státu nic. Stará se sám o sebe a nebrečí. Český občanský průkaz je pro něj pozitivní výzvou, a nikoliv nárokovou kartou na všechny vypočitatelné sociální a jiné požitky. Umím si představit i pracovitého Ukrajince, jak si váží a nezneužívá nově nabytého českého občanství.

Podle průzkumu STEM je pouze 61 procent českých občanů hrdých na svoje občanství. O 15 procentních bodů méně než před rokem! Aby ne, lidé mají za sebou celý rok deptající neodpovědnosti elit v korupčním prostředí. Jde ovšem o odpověď těch, kteří české občanství berou za samozřejmost, nenárokují si za něj nic a žádné jiné občanství je ze setrvačnosti neláká, ani je nemají. A to už je ůvodem pro vážné zamyšlení.

Na úkor hrdosti

Čert vezmi průzkumy, procenta a statistiky. Nemyslím si, že by takovýto vývoj byl typický ve staletí zavedených národních státech, jako je Francie, nebo v evropských monarchiích od Gibraltaru po Nordkapp. Není typický ani pro nově definované a redefinované evropské národy a jejich státy.

Český národ „v Čechách a v Moravě“, jak psal František Palacký, je navýsost národem evropsky historickým a prastarým – v kontinuitě od mojmírovské Velké Moravy až po dnešní republiku. Obdivuhodně a efektivně přežil ve svých historických útvarech zemí Koruny české až do roku 1918 i s národní kulturou a hrdostí.

Problémy nastaly až s instalací umělé konstrukce nehomogenního národa československého a na nepůvodním území až po Podkarpatskou Rus. Češi (Čechové, Moravané a Slezané) se stali faktickou menšinou na tomto území a museli se na jednu stranu mocensky etablovat ve svém historickém území, a na stranu druhou si pak kupovat a vybalancovávat přízeň národů a národností jiných uměle připojených.

To vše se odehrálo na úkor hrdosti na češství, jeho popírání cizími i submisivními subjekty české politiky. Proti kontinuitě české státnosti v monarchii bylo postaveno jen ve 20. století již dvakrát uměle zdeformované husitství. Svatováclavská tradice byla proti češství zneužita nacisty. Z panslavismu dešifrovaného Karlem Havlíčkem byl národ obrácen do rusovazalismu.

Novodobí horlivci

Čeští intelektuálové se zase za všech režimů snažili svůj osobní „světovostní“ profil nadlepšovat tím, že podsouvali národu deklasující beznaděj idey „čecháčkovství, malého českého člověka a dezinterpretovaného Švejka“. Od vzdělaných to bylo podlé a malé; od polovzdělaných pak zástupné a hloupé. Štvaní Moravanů proti Čechům je účelové. I normalizační Gustáv Husák šířil ubohé hrátky tehdy se jménem hrdiny roku 1968 Františka Kriegela – „nebudeme nikoho krieglovat ani kráglovat“; veřejně se mu postavil svým známým letákem jen novinář Karel Kyncl.

Bagatelizování a rozmělňování českých státnických a hrdinských činů je kontinuálníPonižování vlastního národa pochlebováním velmocím se jejich uznání a přízně nedosáhne ani na Západě, ani na Východě. Ani v Bruselu, ani v Moskvě, ani jinde. Jen poslouží k deptání intelektuálních a vlasteneckých sil vlastního národa.

Umění štvát staré proti mladým, venkov proti městu, vzdělané proti méně kvalifikovaným a hrát strany na levici a pravici ve snaze podrobit a porobit vlastní národ znal už čínský mistr mocenských her Sun-c‘. Je to staré téměř 2400 let. A účinné.

V posledních parlamentních volbách tyto destrukční prostředky použili novodobí horliví svazáčtí pop-umělci (stejně jako horliví čeští komunističtí básníci v 50. letech) v kampani „Přemluv bábu!“ Nebylo to nahodilé a mladí troubové jenom posloužili starému osvědčenému účelu. Bagatelizování a rozmělňování českých státnických a hrdinských činů je naprosto kontinuální.

I malý národ má velké hrdiny

Žijeme ve dnech připomínek velkých událostí českých dějin. Nedávno to bylo Pražské povstání z května 1945, minulý víkend vzpomínka na statečné zlikvidování smrtelného nepřítele českého národa Reinharda Heydricha hrdinnými vojáky regulérní československé armády za spolupráce s domácím odbojem. Donedávna šlo o potlačované téma – jediné otevřené likvidování nejvyšších špiček nacistického vyhlazovacího režimu v Evropě.