Náš „politický vězeň“ David Rath

Poslanec a doktor všeobecného lékařství David Rath je zpátky ve vazební věznici. Navzdory 50minutovému úternímu exposé v Poslanecké sněmovně ho jeho kolegyně a kolegové „nepokryli“ – 183 ze 191 přítomných souhlasilo s jeho dalším trestním stíháním. Možná s tím mnozí měli problém, pokud jim připadlo na mysl, že jednoho krásného dne by sněmovna mohla stejně hladce připravit o imunitu a poslat „za katr“ i je.

Na Davida Ratha se od jeho zatčení v polovině května vrhla i jinak seriózní média způsobem připomínajícím hon na čarodějnici. Navíc se od něho chtěla rychle a co nejvíce vzdálit samotná ČSSD, jejímž byl Rath členem a za kterou se koncem roku 2008 stal středočeským hejtmanem. Jestliže se však z něho takto stal „exemplární padouch“, sněmovna ho k dalšímu trestnímu stíhání nemohla nevydat! Poslanec Rath to nese úkorně, protože mu hrozí osm a víc let „natvrdo“.

reklama

Sněmovna se nicméně zachovala správně. O vině či nevině může totiž rozhodnout toliko moc soudní. A moc zákonodárná, tedy Poslanecká sněmovna, by v tom neměla justici bránit tím, že by Ratha ukryla za paravánem imunity.

Spektakulární střežení

Během jeho 4,5hodinového pobytu v Poslanecké sněmovně vazebně stíhaného poslance Ratha nepřetržitě střežili sice neuniformovaní, ale ozbrojení příslušníci policie. A eskortování z litoměřické vazební věznice do pražské Sněmovní ulice a zase zpět co do monstróznosti a spektakulárního provedení musel poslanci Rathovi závidět i na doživotí odsouzený vrah-útěkář Jiří Kajinek. Možná to všechno bylo nutné a v souladu s literou zákona. Každopádně tímto způsobem zatím od listopadu 1989 s poslancem parlamentu nikdo takto nezacházel.

© ČTK

David Rath promluvil v Poslanecké sněmovně v úterý 5. června.

Na Ratha byly navíc před jeho zatčením nasazeny masivní odposlechy a byl monitorován jeho pohyb, čili jak chytře podotkl, i jeho setkání s voliči. Ano, před zákonem jsme si všichni rovni a potěší, že tentokrát tomu není jinak ani v případě významného politika. Současně však je onen politik poslanec, a tudíž ústavní činitel. Zákrok orgánů činných v trestním řízení proti poslanci Rathovi předtím, než byl zadržen a ze zákona byl nutný předběžný souhlas předsedkyně sněmovny Miroslavy Němcové, ale neznamená nic jiného, než že nad naší demokracií měly chvíli navrch represivní složky státu.

Lze souhlasit s Davidem Rathem, že „to se ještě nestalo, aby na půdě Poslanecké sněmovny seděli ozbrojení policisté“. Nelze ale souhlasit se závěrem, jejž z toho vyvodil. „Víte, my se posouváme z parlamentní demokracie spíše k policejní demokracii,“ adresoval do poslaneckých lavic a prostřednictvím přímého televizního i rozhlasového přenosu široké veřejnosti. To je ale čirý nesmysl!

Žádná „policejní demokracie“

„Policejní demokracie“ je to, čemu lingvisté a také filozofové říkají „contradictio in adjecto“, neboli rozpor sám o sobě, protimluv daný protikladným významem přídavného a podstatného jména v onom sousloví. Buď je totiž režim policejní, a pak je autoritářský, despotický či totalitně diktátorský, nebo naopak demokratický, čili vláda lidu uskutečňovaná jím volenými zástupci a zároveň kontrolovaná demokratickými mechanismy, kterým jsou v přiměřené míře vystavené i represivní složky státu.

Ani kdyby se v Rathově případu represivní složky opravdu trochu „utrhly ze řetězu“, ještě by to neznamenalo, že míříme k „policejnímu státu“Ani kdyby se v Rathově případu represivní složky opravdu trochu „utrhly ze řetězu“, což by poslancovi obhájci museli u soudu dokázat, ještě by to, zaplať pánbůh, neznamenalo, že míříme k „policejnímu státu“, jejž měl asi David Rath ve sněmovně na mysli. „Policejní stát“ předpokládá předchozí destrukci demokratického systému vyřazením parlamentu z rozhodovací činnosti (zejména jeho suspendováním zmocňovacím zákonem, jako se to stalo v pomnichovské ČSR), zavedením cenzury, omezením činnosti politických stran (u nás hned v květnu 1945) a jejich podřízením státní moci. Nic z toho se u nás neděje!

Naše parlamentní demokracie má i 22 let po převratu v listopadu 1989 vážné neduhy a podemílána korupcí, vyzrává s přestávkami a velmi pomalu. Nejspíš také nebudeme potřebovat o mnoho méně než 50 let, jež chtěl T. G. Masaryk pro první republiku, aby se stala vnitřně pevnou a skutečně demokratickou.

Novodobá tortura

Rathovo strašení „policejní demokracií“ bylo mrzce účelové. Jestliže, jak tvrdí, je stíhán z politických důvodů a je-li podle něho toto stíhání „neférové, nestandardní a nezákonné“, musí být vadný systém. Inu „policejní demokracie“! Od ní se samozřejmě nedá čekat nic jiného, než že „vazba je novodobá tortura“. Příliš silná káva, či spíše otrušík, není-li pravda?

Však také Rath vyzval mezinárodní lidsko-právní organizace, aby se k nám přijely porozhlédnout a zakročily. Jaký bude mít ve světě ohlas výzva „politického vězně“, neboť za něho se David Rath považuje, byť ho policie zadržela s krabicí se sedmi miliony korun, je však těžké odhadnout. A pokud by se navíc mělo potvrdit, že tyto peníze byly „odkloněny“ z evropských dotací, lidsko-právní organizace by si patrně vzaly na mušku něco jiného než Rathovu litoměřickou vazební věznici.