Na ministerstvu kultury se již něco rodí. Koncepce to ale není.

Ekonomický náměstek ministerstva kultury Martin Sankot prolomil několikaměsíční mlčení svého úřadu, jehož záměry byly zatím ukryté v mlze. Odpověděl na několik otázek, které se týkají rozpočtových priorit a budoucnosti Národního divadla. Jeho odpovědi jsou jasné, ale natolik stručné, že se je ČESKÁ POZICE rozhodla v komentáři zasadit do souvislostí.

ČESKÁ POZICE: Kde ministerstvo kultury v rozpočtu pro příští rok škrtne tu zhruba 1,5 miliardy, o kterou se má snížit?

SANKOT: Šetřit musíme všude vzhledem k návrhu rozpočtu kapitoly na rok 2013. Méně budeme škrtat v rozpočtech svých příspěvkových organizací. Ve zřizovatelských listinách mají stanovené, k jakému účelu byly založené a ministerstvo kultury by jim mělo poskytnout prostředky na to, aby své poslání mohly naplnit. K dalším prioritám ministerstva patří i kulturní dědictví a péče o kulturní památky.

reklama

Komentář ČESKÉ POZICE: Je smutné, že se o kulturní politice státu dozvídáme nikoli ze zprávy, co bude podpořeno víc, ale komu se ubere méně. Z odpovědi vyplývá, že ministerstvo kultury (MK) vidí svůj smysl především v ochraně kulturních hodnot, které vznikly v minulosti. Naopak od takzvaného živého umění, tedy od těch, kteří současnou kulturu a umění aktivně tvoří mimo ministerské příspěvkové organizace, dává už po několikáté ruce pryč.

Nejde jen o to, že peněz na současnou kulturu bude celkově méně. Další ořezání ministerských výdajů na živé umění znamená faktický konec myšlenky takzvaného vícezdrojového financování, k níž se česká kultura upíná od devadesátých let. Jde o model běžně fungující na západ od nás, kdy významnější poskytovatelé veřejné služby v oblasti kultury skládají svůj rozpočet z podpory státu, kraje, města a soukromých sponzorů. A když jeden z podstatných, a zejména pravidelných zdrojů financí na kulturu rok od roku více vysychá, na stabilitě prostředí, v němž kulturní instituce fungují, to určitě brzy poznáme.

Nehledě na to, že grantový systém podpory umění, z nějž se má škrtnout více, je modernější a adresnější než automatický tok financí do příspěvkových organizací, jimž se ubírá méně. A těch má ministerstvo kultury stále hodně – dvacet sedm. Mezi nimi jsou ty velké a nezpochybnitelné instituce, jako je Národní muzeum, Národní knihovna, Národní galerie nebo Národní divadlo. Jsou však i jiné, jejichž přednostní podpora je o dost méně srozumitelná, jako je Institut umění – Divadelní ústav, NIPOS – Artama nebo různá specializovaná regionální muzea. Jejich zřizovatel za ně má odpovědnost a nemůže je tedy „vyhladovět“, ale možná by se mohl pořádně podívat, jak fungují, co vlastně dělají, a zvážit, zda je opravdu všechny má přímo zřizovat ministerstvo kultury.

ČESKÁ POZICE: Národní divadlo (ND) pracuje po sloučení se Státní operou Praha (SOP) řadu měsíců v nejistotě. Nezná budoucího šéfa ani provozní či ekonomický model dalšího fungování. Co vidíte jako největší problém na stavu, v němž se tato instituce nachází?

SANKOT: Ministerstvo kultury zatím nikdy neřeklo, co od ND očekává. Nedefinovalo cílový stav, k němuž chce dospět. ND bylo pouze sloučeno se SOP. Nyní musí nastat jeho transformace do funkčního provozního modelu. Zajistit ji může pouze schopný management. Prodlužování současného stavu snižuje hodnotu brandu ND a SOP.

Komentář ČESKÉ POZICE: Samotný fakt, že někdo z MK nahlas přizná nedostatečně definovanou koncepci Národního divadla, je třeba ocenit. I to, že jasně říká: chci změnu současného stavu a nechci s ní otálet. Neznámých je ale stále příliš mnoho. Veřejnost ví jen to, že na novém provozním modelu pracuje dva či tři měsíce Martin Sankot, ekonom, který nemá s provozem divadla žádnou zkušenost a vedle toho navíc plní povinnosti ministerského náměstka a pracuje na rozpočtu resortu kultury na příští rok.

Normální by bylo, kdyby takovou koncepci připravoval odborný tým složený ze zkušených lidí, jejichž jména bychom znali. Třeba pod Sankotovým vedením. O tom, že by nějaký takový existoval, se ale ani nic neproslýchá. Spíš jen cosi o možných zákulisních hráčích.

Zvláštní je, že k tomu mlčí všichni zastánci samostatné Státní opery, kteří loni ve věci transformace Národního divadla hlasitě argumentovali neodborností ministra Jiřího Bessera a jeho náměstka Radka Zdráhala a dožadovali se otevřené odborné diskuse.

Byla by škoda, kdyby po loňském nedotaženém plánu, co dál s Národním divadlem, vznikl další polovičatý pokus vrátit zpět samostatnou Státní operu. Mohl by vrhnout českou první scénu do ještě většího zmatku, než v ní panuje nyní. Děsí také možnost, že by se mezitím mohla vyměnit vládní reprezentace a začalo by všechno od začátku.

ČESKÁ POZICE: Dostal jste úkol řešení pro Národní divadlo definovat. Jak jste daleko?

SANKOT: Sbírám a analyzuji data ze SOP a ND. Mluvím s vedením ND, mluvím s pracovníky ND, mluvím s umělci, mluvím s uznávanými odborníky z branže, mluvím s politiky. Na základě všech těchto informací již brzy navrhnu cílový stav Národního divadla.

Komentář ČESKÉ POZICE: Také z této odpovědi vyplývá, že Martin Sankot, alespoň oficiálně, běží do cíle sám. Může to být proto, že se energický ekonom nechce nekonečně dlouho dohadovat, co je pro ND lepší, a rozhodl se jednat. Je ale také možné, že zadání už existuje a Sankot hledá jen cestu, jak k němu dospět.