Může kultura vyhrát nad nevzdělanými a hloupými politiky?

Jiří Šesták je herec, komunální politik, vysokoškolský pedagog a především dlouholetý ředitel třísouborového Jihočeského divadla. ČESKÁ POZICE s ním hovořila o situaci kolem výběrového řízení na šéfa Národního divadla, fungování opery v Praze a vůbec o politice v kultuře.

ČESKÁ POZICE: Jedno výběrové řízení na ředitele Národního divadla (ND) paní ministryně Alena Hanáková zrušila, další se chystá vypsat. Máte nějaké vysvětlení, proč hledání nového šéfa provází tolik potíží? 

ŠESTÁK: Především není jasná vize budoucího fungování ND a jeho sloučení se Státní operou. I z toho plynou vzniklé potíže. Když hledáme ředitele Národního divadla, měli bychom hlavně vědět, co od něho očekáváme a jaké postavení má ta instituce v evropském kontextu mít. Šéfa pro „firmu“, na které má stát nebo město eminentní zájem, protože plní některou z jeho společenských, kulturních nebo mezinárodních priorit, přece nelze hledat klasickým výběrovým řízením. Tedy tak, že ho vypíšeme a čekáme, kdo se opravdu přihlásí a pak začneme přemýšlet, zda je to ten pravý. Ocitáme se tak vlastně v roli diváků. Může se stát, že se urodí, ale taky, že se neurodí, a může se stát, že pod tlakem situace zvolíme takový kompromis, který nás bude později velmi mrzet.

reklama

Neumím si představit, že by velké firmy takto hledaly své manažery. Je otázka, zda si zřizovatel Národního divadla, tedy ministerstvo kultury, úplně uvědomuje význam této instituce s miliardovým rozpočtem, nebo má-li jeho význam jasně definován.

Jak najít dobrého ředitele

ČESKÁ POZICE: Jak by tedy mělo ministerstvo kultury nyní postupovat?

ŠESTÁK: Pokud si neumí najít vhodného ředitele samo, musí někoho požádat, aby mu vhodného kandidáta vytipoval. Český divadelní rybník není moc velký, ale tady by možná bylo dobré uvažovat i v kontextu mezinárodním, a tam nevím, nakolik se na ministerstvu orientují. Paní ministryně si může vytvořit svůj poradní tým nebo najmout headhuntingovou společnost v oblasti kultury. Nejsme v tomto problému sami. Když hledají někde v Německu nebo Itálii manažera pro velký operní dům nebo třísouborové divadlo, mají podobné problémy. Lidí vzdělávaných v těchto oblastech je málo. Je něco jiného být uměleckým šéfem a něco jiného ředitelem tak velkého a provozně složitého divadla.

U dobrého divadelního intendanta jde vždycky o syntézu vlastností, která mu umožňuje instituci dobře řídit. Osobně bych si spíš vytipoval tři, čtyři lidi, šel za nimi a zeptal se jich: ,Mám o vás zájem, za jakých podmínek byste byl ochoten to dělat?‘ Když dojdeme k tomu, že by to mohl být pan ten a ten, který řídí operu v Paříži nebo ve Frankfurtu nebo v Čechách, už víme, že plní některá základní kritéria. Můžeme jít do otevřeného výběrového řízení, či jednoho z nich přímo jmenovat. Ani toho bych se nebál. Tito lidé musejí mít svoji historii, výrazné výsledky a tím pádem i poznáme, jaké mají vize, jak je uskutečňují, jak řeší situace standardní i krizové. Ale když tyto odborníky oslovíme a oni projeví zájem, nemůžeme jim pak říct, jak je v Čechách zvykem: ,No dobře, dík, tak já si to ještě rozmyslím.‘ Tahy ministerstva musejí být jasné, čitelné a zdůvodnitelné. Úspěšní lidé chtějí být úspěšní, a ne dělat křoví.

„U dobrého divadelního intendanta jde vždycky o syntézu vlastností, která mu umožňuje instituci dobře řídit.“

ČESKÁ POZICE: A co když se zjistí, že jsou dva relevantní kandidáti? Udělat soutěž mezi oslovenými nebo má ministerstvo raději vzít odpovědnost na sebe a rovnou šéfa jmenovat?

ŠESTÁK: Přistupoval bych k tomu jako normální akcionář, jako normální majitel, který hledá správce pro svoji firmu. Když se mi ze čtyř nebo pěti oslovených ohlásí dva nebo tři, že by o to místo stáli, a už to by byla výhra, dají mi jistě i nabídky za jakých podmínek by tuto práci chtěli dělat a jakým směrem by chtěli divadlo vést. Mohu je také já sám předem limitovat zadáním. A jednomu z nich řeknu: ,Pane, vás já si vybírám za těchto konkrétních podmínek, na nichž jsme se dohodli. Vytvoříme jako zřizovatel pro vás tyto podmínky, které dodržíme stůj co stůj, a očekáváme, že povedete divadlo směrem, na kterém jsme se domluvili. Máme časový plán, jakési kontrolní body, za pět šest let dosáhneme společně těchto výsledků.‘

© Jihočeské divadlo

Jiří Šesták, jenž hrál exkancléře Riegra, po premiéře hry Odcházení 19. prosince 2008 s autorem Václavem Havlem.

Jinými slovy, uzavřu s vybraným člověkem manažerskou smlouvu, což je věc, která se dosud nedělá. I z těchto důvodů je pak těžké ředitele a jejich práci kontrolovat. Vytipovaní lidé za sebou mají nějakou práci a její výsledky jsou dostatečnou zárukou, že mohou společné vize naplnit. A s nimi i poslání Národního divadla. Ale to by ta vize musela být jasně definovaná a reálně uchopitelná. Žádné okázalé obrozenecké věty ani vágní formulky. Toto je možná největší problém, který za těžkostmi s hledáním ředitelů do Národního divadla stojí. Absence vizí.

ČESKÁ POZICE: Je vůbec reálné, aby současná politická reprezentace takovou vizi měla? Jak by se k ní mohla přiblížit, jak by ji měla hledat?

ŠESTÁK: Pokud něco na ministerstvu nevědí, musejí se poradit. Víme, že potřebujeme nejlepšího ředitele Národního divadla, který je na trhu, a tak nám musí být jedno, jestli má blíž k ČSSD nebo k ODS a jestli umí hrát tenis. Musíme chtít ty nejlepší pro naplnění zadání. Třeba můžeme mít vizi, aby Národní divadlo byla instituce, jako jsou vídeňský Burgtheater a Staatsoper dohromady. To znamená, že chceme divadlo na mezinárodní úrovni, jako výkladní skříň české kultury. Nejlepší herce, zpěváky, režiséry, autory, výtvarníky, kteří jsou v dosahu. Ale také nejlepší uměleckotechnický personál a marketink. A tedy i platy a honoráře. Taková představa generuje celou řadu odpovědí. A už se také dá spočítat, co nás to bude stát. Zdali tak velké peníze k dispozici máme a dát chceme.