Marek Benda k církevním restitucím: Dlouhodobá nečinnost státu je protiústavní

Je jedním z „duchovních otců“ majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi a v rámci ODS je považován za ideologického „guru“ této problematiky. Poslanec Marek Benda patří k nejdůležitějším vyjednavačům od samého počátku procesu, který po více než dvaceti letech směřuje do cíle. Vláda premiéra Petra Nečas církevní restituce zatím „protlačila“ druhým čtením v Poslanecké sněmovně. Benda poznamenává: „Jsme docela blízko, ale vyhráno zdaleka nemáme“.

Právě kvůli Bendově zasvěcenosti vedla ČESKÁ POZICE s poslancem rozhovor o vývoji majetkového vyrovnání v jednotlivých etapách české politiky, o spolupráci s KDU-ČSL nebo o názorovém posunu Václava Klause. A také o pocitu, že církevní restituce jsou určitým dluhem vůči části první polistopadové generace českých politiků. „Pokládám toto téma za otcovo dítě. Tudíž k tomu mám asi hlubší vztah než mnozí jiní,“ řekl Benda, pro něhož je schválení zákona jedním z nejdůležitějších politických úkolů vůbec. (Marek Benda je synem Václava Bendy, bývalého disidenta, po pádu komunismu zakladatele Křesťanskodemokratické strany a později senátora. Václav Benda se angažoval ve věci majetkového vyrovnání státu s církvemi.)

reklama

Klaus versus Lux

Téma církevních restitucí je evergreenem české politiky. Počátky tohoto procesu spadají ještě do období konce československé federace v raných devadesátých letech. Jak si postoje k řešení církevních restitucí z tohoto období pamatuje Benda?

„Ve federálních letech 1990 až 1992 – tedy v okamžiku, kdy bylo jasné, že projdou zemědělské restituce – nikdo nepochyboval, že součástí toho mají být i restituce církevní. Návrh tehdy neprošel jen ve slovenské části Sněmovny národů. Z toho důvodu se to pak vyňalo a bylo domluveno, že republiky budou církevní restituce řešit samostatně,“ vzpomíná Benda, v letech 1990 až 1992 poslanec České národní rady za KDS, která o několik let později splynula s ODS.

V období 1992 až 1996 vládl první kabinet Václava Klause v sestavě ODS-KDS/ODA/KDU-ČSL. Podle Bendy se v této době majetkové vyrovnání s církvemi stalo nepříjemnou třecí plochou mezi tehdejším premiérem a předsedou ODS Václavem Klausem a předsedou lidovců Josefem Luxem. „Ve chvíli, kdy se Václav Klaus stal předsedou české vlády, církevní restituce se staly politickým tématem. Klaus měl totiž poměrně vypjaté vztahy s předsedou KDU-ČSL Josefem Luxem a také pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem,“ říká Benda.

„Václav Klaus církve vnímal prizmatem politického boje, že nemá smysl podporovat spojence svého politického soupeře. Nebyl to ideologický náhled na postavení církví ve společnosti.“

Co bylo příčinou „restitučního“ sporu dvou významných polistopadových politiků Klause a Luxe, který pokračoval i během druhé Klausovy vlády? „Klaus měl představu, že církve – hlavně tedy katolická – jsou velkými spojenci KDU-ČSL. Církve tedy vnímal prizmatem politického boje, že nemá smysl podporovat spojence svého politického soupeře. Nebyl to ideologický náhled na postavení církví ve společnosti,“ řekl Benda a dodal: „Problémem bylo, že KDU-ČSL chtěla mít z církevních restitucí víc bič než vyřešený problém. Lidovci z toho měli vždycky jakýsi klacek ve stylu ‚my tady bojujeme za křesťany‘, ale nikdy to nebyla skutečná snaha o vyřešení problému,“ kritizuje Benda lidovce.

„Už ve Federálním shromáždění jsme ho přehlasovávali. Za ty roky se Klaus ale více posunul ke konzervativním polohám, než byl v první polovině v devadesátých let – myslím tím ve vztahu k tradičním hodnotám, státu a národa. Tento proces u něho zcela zjevně proběhl a jeho součástí je i pohled na postavení církví ve společnosti,“ dodal Benda.

Musíme konat, jinak soud začne vydávat

Od roku 1998, kdy byla u moci menšinová vláda ČSSD premiéra Miloše Zemana (podporovaná občanskými demokraty), podle Bendy jednání o církevních restitucích vázla. Sociální demokraté prý však pochopili, že vyrovnání majetku s církvemi je závažným problémem, který se musí řešit. Podobné to podle Bendy bylo i v letech 2002 až 2006 (postupně vládly kabinety premiérů za ČSSD Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka). „Například Pavel Dostál, někdejší ministr kultury, se problém pokoušel řešit prostřednictvím vytvoření takzvaného fondu. Celkově vzato ale sociální demokraté o církevních restitucích spíše více hovořili, než že by nějak konali. Jednání mezi státem a církvemi sice běžela, nikdy to ale nebylo dotaženo do závěrečného výsledku,“ vrací se k tomuto období ve svých vzpomínkách poslanec Benda. (ČSSD navrhovala a stále navrhuje svěřit nárokovaný majetek církví do veřejnoprávního fondu. Z výnosu fondu by se církve financovaly.)

Jednání o majetkovém vyrovnání podle něho nabrala spád až s příchodem středo-pravicových vlád. Tou první byl Topolánkův kabinet, který podle Bendy od počátku považoval dohodu státu s církvemi za stěžejní bod svého koaličního programu. „Jediným problémem – a to nemalým – bylo, že jednání tehdy zkrachovalo na Vlastimilu Tlustém (tehdejší poslanec za ODS, jenž se později podepsal pod pád Topolánkovy vlády – pozn. red.), který pochopil, že je to šikovné téma, kterým může rozhádat ODS – a dovnitř strany mu to ještě bude přinášet body, protože bylo zřejmé, že ODS to navenek kdoví jaké body přinášet nebude.“