Konec anonymních akcií? Politici vymýšlejí úhybné manévry.

Tam, kde měl být zákon zcela striktní, je benevolentní. A tak přístup skrytých vlastníků k veřejným prostředkům příliš nezkomplikuje.

Politika
Patrik Nacher | 19.03.2013

V únoru poslanci ve třetím čtení schválili vládní návrh zákona, jímž se omezuje vlastnictví listinných akcií na majitele. Normu, kterou politici označují za jeden z prostředků boje proti korupci, nyní komentuje zakladatel serveru Bankovní poplatky Patrik Nacher.

KOMENTÁŘ Patrika Nachera / Od civilizovaného světa Českou republiku neodlišuje jen výše bankovních poplatků za základní bankovní služby. Je to i úroveň korupce, a především její neřešení. To má svoje konsekvence: na jedné straně se pak snaží politici ty díry ve státním rozpočtu proškrtat na výdajové stránce do zpitomění, na druhé straně se zvyšují daně; nebo aby to nebylo tak nápadné, podezřele často se mění daňové zákony. Přitom každodenně vidíme plýtvání na zbytečných projektech, předražených a neprůhledných zakázkách. Těch se účastní i společnosti se skrytými majiteli. Proč asi?

Podle Z-Indexu, který monitoruje veřejné zakázky, proteklo firmami se skrytými vlastníky za poslední čtyři roky astronomických 123 miliard korun. Kde peníze skončily? Kdo ví, třeba u samotných vyhlašovatelů zakázek.

Polovičaté řešení

Subjekty s netransparentní vlastnickou strukturou běžně vyhrávaly projekty placené z veřejných peněz a nikoho ze zodpovědných to netrápiloPolitici u nás dlouhodobě nečinně přihlíželi zcela absurdní situaci, kdy Česká republika spolu se dvěma ostrovními „exoty“ byly jedinými zeměmi OECD, které umožňovaly vlastnictví takzvaných akcií na majitele (na doručitele) bez jakéhokoliv omezení. Tedy včetně možnosti těchto firem účastnit se veřejných zakázek. Takže subjekty s netransparentní vlastnickou strukturou zcela běžně vyhrávaly projekty placené z peněz daňových poplatníků a nikoho ze zodpovědných to netrápilo.

A když už byla ta situace zcela neudržitelná, tak se vláda sice rozhodla přistoupit od slov k činům a „něco“ s tím udělat, ale to „něco“, jak je u nás v posledních letech špatným zvykem, bylo pouze polovičaté řešení. Spousta řečí a slibů, ale zatím to vypadá, že je to jen na oko. Tam, kde měl být zákon zcela striktní, je benevolentní, a naopak tam, kde měl být omezený jen pro někoho, platí nepochopitelně pro všechny.

Únikové zóny

Pojďme k té benevolenci. Politici vidí východisko při přeměně anonymních akcií v nabídce tří základních možností: přeměna listinné akcie na jméno, imobilizace (uložení) u obchodníků s cennými papíry nebo zaknihování akcií v centrálním registru. Takto se ale s anonymními akciemi a se zamezením přístupu skrytých vlastníků k veřejným prostředkům příliš nezatočí. Dvě z těchto tří možností totiž v sobě skrývají únikové zóny, a tudíž silně pochybuji o jejich skutečném efektu.

  • Přeměna listinných akcií na majitele na listinné akcie na jméno

Jde zajisté o ušlechtilou myšlenku, nicméně skryté vlastnictví akciových společností to zcela neřeší. Pokud budou chtít zůstat skuteční vlastníci stále skryti, stačí jim napsat akcie na kohokoliv, na svého právníka, dědečka nebo na jinou spřízněnou osobu. Riziko obcházení zákona tedy zůstává, zejména pak v naší zemi, kde se z toho stal národní sport, stále poměrně vysoké.

  • Uložení akcií u bank či jiných obchodníků s cennými papíry

Takzvaná imobilizace je bezpečnější, ovšem ani zdaleka není ideální. Nelze totiž vyloučit skutečnost, že akcie uložené u bank budou „napsány“ na zahraniční právnické společnosti z Kypru nebo Karibiku, a dotázat se příslušných institucí na konečné vlastníky tak bude neřešitelná a nekonečná hádanka. Věc má ovšem ještě jeden háček. Obchodníků s cennými papíry jsou stovky, každý využívá jiné postupy, systémy a procesy.

Představa, že dohledání skutečných vlastníků akciovek bude jednoduchou záležitostí, je pouze bláhová idea politiků, kteří s tímto nápadem přišli. Bylo by to přitom mnohem složitější, než když se dnes snaží státní zástupci a policisté při vyšetřování trestné činnosti, nejčastěji podvodů, ověřit, kde a popřípadě kolik má podezřelý bankovních účtů. Písemně totiž oslovují všechny banky v republice, a to stojí čas, který je přitom při objasňování těchto trestných činů klíčový.

Mimochodem proto někteří politici chtěli před více než rokem vytvořit národní evidenci bankovních účtů. Registr měl vzniknout v rámci protikorupční strategie a měl pomoci vyšetřovatelům a státním zástupcům, aby si mohli rychleji prověřit, kdo má ve které bance kolik účtů. Zřízení registru tehdy podporoval i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, podle kterého mohl přispět k boji se zločinem. Návrh samozřejmě neprošel.

  • Zaknihování akcií na jednom místě, v jednom centrálním registru (u nás centrální depozitář)

Tato třetí možnost je nejefektivnější a já jen doufám, že neskončí jako ta evidence bankovních účtů. Tuto variantu velmi úspěšně využívá například slovenský nebo rakouský systém evidence cenných papírů. Považuji ho za efektivní zejména z důvodu, že veškeré informace o vlastnících akciových společností budou dostupné na jednom místě, státní instituce i policejní orgány k nim budou mít rychlý a bezproblémový přístup a kromě jiného budou elegantně sledovat i historické operace se zaknihovanými cennými papíry.

Zobrazit diskusi
Reakcí:2

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Konec anonymních akcií? Politici vymýšlejí úhybné manévry.

souhlas, máme tam chamtivce a přizdisráče, co se bojí a kradou a prezident je Miloš Zeman. Cesta před námi je opravdu dlouhá ....

Problém tkví hlavně v tom, že

Problém tkví hlavně v tom, že velké politické strany potřebují ke svému životu společnosti s neprůhlednou vlastnickou strukturou (většinou s registrací v daňových rájích), aby od nich mohly přicházet sponzorské dary či jiné formy financování. Je to půjčka za oplátku. My tobě veřejnou zakázku, ty nám peníze na kampaně a na provoz (a něco zbyde i pro politiky samotné i případné přeběhlíky).  Takže začít by se mělo u zákona o financování politických stran.  Ale politici si penězovod dobrovolně nepřetnou.

Mám velkou zkušenost s anonymním vlastnictvím obchodních společností, se skrytým vlastnictvím offshorových společností i s převodem vlastnických podílů na jiné osoby. Podnikání určitou míru svobody potřebuje a okolí nezměníme.  Ale můj názor je již několik let konzistentní. Měly by být pouze dvě formy akcií, a to v listinné podobě na jméno a akcie s akcionáři registrovanými u Centrálního depozitáře (nejlépe všechny s registrací u Centrálního depozitáře). I zde nevyloučíte, aby jako akcionáři nebyly zapsány společnosti offshorové či jiné osoby (třeba ze smlouvy komisionářské), ale to již o něčem vypovídá. Kdo se potřebuje skrývat za neprostupnou strukturu offshore společností? Ihned by měl být pod bedlivým dohledem finančního úřadu, neboť to zavání daňovými úniky. A kdo uvede jako akcionáře nějakého kamaráda či advokáta (to samé u obchodního podílu s.r.o.)? Jde o riziko. Důvěra se musí vážit s výší částek, které má taková společnost na kontě. Je dost takových důvěrníků, které marně hledá policie po světě poté, kdy si vybrali "své" peníze z banky...

Spolu s autorem článku si nedovedu představit, jak finanční úřad či policista hledá místo uložení listinných akcií na majitele (představenstvo takových společností často prohlašuje, že jsou mu akcionáři neznámí). Možná, že by šlo v zákoně uložit, že by společnost místo uložení musela znát a třeba jej zveřejnit ve sbírce listin obchodního rejstříku, ale to nic neřeší. Osoba, která akcie uchovává, může v zájmu akcionáře i ve svém zájmu, s registračními údaji manipulovat či může být takto zvýhodněna.  Osobně jsem se s tím setkal u bank, které mají akcie v listinné podobě znějící na majitele v zástavě za poskytnutý úvěr a akcie mají u sebe v úschově. Proti ostatním věřitelům mají výhodnější postavení, neboť mají bližší přístup k informacím od dlužníka a akcionáře a mohou lépe poznat propojení svého dlužníka s jinými osobami, znají strukturu jeho koncernu apod. A to nehovořím o ústavech, které by byly schopny s identitou akcionáře manipulovat v čase tak, jak se akcionáři a bance hodí třeba v insolvenčních řízeních při popírání pohledávek jiných věřitelů... Ano, i to se dá ošetřit tak, že součástí měsíčních hlášení obchodníků s cennými papíry a bank dohledu ČNB by uložení akcií se jmény akcionářů bylo uváděno. Ale to jsme opět zpátky u problému samého. Nebylo by jednodušší, kdyby se akcie a akcionáři registrovali u Centrálního depozitáře? Anonymita akcionářů by byla zachována, pouze by byla spřístupněna finančním úřadům a orgánům činným v trestním řízení. Výpis od depozitáře by sloužil k prokázání průhlednosti žadatele o veřejnou zakázku.

Kromě toho by však mělo být uzákoněno, že registry uvádějící osobu akcionáře či společníka obchodní společnosti, nemají jen deklaratorní funkci. Nyní se zcela běžně stává, že v obchodním rejstříku zapsaní společníci či akcionáři jimi ve skutečnosti nejsou.  Údaje jsou tam staré (nový vlastník záměrně odkládá svůj zápis), nebo údaje jsou neplatné (záměrně došlo k uzavření neplatné či neúčinné smlouvy o převodu akcie či obchodního podílu), nebo osoby zapsané vystupují z právního vztahu komisionářské smlouvy. Tímto způsobem jsou u nás registrovány v obchodním rejstříku vlastníci, kteří jimi ve skutečnosti nejsou, avšak před úřady a soudy je považováno takové vlastnictví za prokázané. Příkladů bych mohl ukázat mnoho, dokonce se tak dá vytvořit fiktivní koncern apod.

Je před námi ještě dlouhá cesta...

 

 

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah