Knížákův úlet

V padesátých letech bylo možno v souvislosti s politickými procesy slýchat rozezlené hlasy dělnických kádrů. Nyní se podobným způsobem projevil umělecký kádr Milan Knížák ve svém textu Zločinní politici by měli mít přísnější trestní sazby publikovaném v pondělním vydání v deníku Právo.

S jeho základní tezí by se ještě dalo souhlasně polemizovat. Ilustruje totiž Knížákovu odtrženost od života, neboť neví, jaké problémy by oním taxativním výčtem (muselo by se definovat, kdo všechno je politik) otevřel, když přitom současný trestní zákoník velmi dobře umožňuje vzít všechny tyto přitěžující okolnosti v potaz při výměře trestu. Knížákova myšlenka však není obecná, ale má konkrétní špílec. Knížák se totiž ze všech souzených politiků soustřeďuje jenom na Davida Ratha. V této souvislosti dochází k názoru, že souzený politik by měl spadat pod ostřejší (Knížák dokonce v rauši uvádí „dvojnásobnou“!) trestní sazbu. Knížákovo zaujetí jím natolik cloumá, že se ani nezabývá tím, zda by se ten tuplovaný flastr měl týkat všech trestných činů, jichž se politik dopustí, i když třeba s jeho politickou funkcí vůbec nesouvisí.

Příznak něčeho velmi nezdravého je dále ještě umocněn Knížákovou charakteristikou Ratha, který se „po celou dobu své veřejné kariéry choval jako hulvát, kterému nebylo nic svaté, který uměl pokálet všechno vyjma sebe“. Bylo by zajímavé průzkumem zjistit, kolika lidem by takto obecně formulovaná charakteristika seděla na Ratha – a kolika na Knížáka. A kolika na oba.

Knížák se svým textem rozpálil tak, že již opustil platformu zdravého rozumu umožňujícího sebereflexi a dostal se na rovinu trestněprávní

Knížák se však po této komické vložce svým textem rozpálil tak, že již opustil platformu zdravého rozumu umožňujícího sebereflexi a dostal se na rovinu trestněprávní. Uvedl to výrokem, že Rath se „pomlouváním ostatních stavěl do role neúplatného arbitra, který může soudit vše“. Je to opět projekce, protože soudit začal Knížák. Nejprve s urválkovskou jistotou napsal, že se „konečně prozradilo“, že Rath je „obyčejný vyděrač a podvodník“. Knížák se možná bude hájit rozdílem slov „prozradilo“ a „prokázalo“, ale i tak je tento výrok zralý k posouzení, zda nejde o pomluvu. Posouzen však z tohoto hlediska nesporně musí být Knížákův výrok, kdy bez jakýchkoliv důkazů uvádí, že do vazby se za komunismu dostávali lidé „i kvůli působení jeho (Rathova) otce, který byl spolupracovníkem StB“.

Knížákova totalitní rétorika pokračuje. Je prý „naprosto jasné, že se (Rath) dopustil minimálně toho, z čeho je obviňován“. To je výrok hodný Miss America z Banánů Woody Allena. Autor je dále přesvědčen (zde se Knížák alibisticky schovává za nejmenovanou „řadu dalších“ stejného přesvědčení), že „Rathova zločinná činnost byla daleko širší, než bylo zatím zjištěno“, a tudíž nechápe, jak je možné uvažovat o Rathově propuštění z vazby. Nota bene když už podle Knížákova bachařského povědomí Rath po třech měsících ve vazbě začíná „měknout a zpívat“.

Knížák toho zřejmě nechápe mnohem víc, o právním státu a presumpci neviny ani nemluvě. Tímto děsuplným pamfletem výrazně předčil i svého patologicky nenáviděného Ratha, protože se mu podařilo důkladně pokálet i sama sebe.

Poznámka: David Rath může být propuštěn z vazby na kauci 14 milionů korun. Rozhodl o tom v pondělí 20. srpna soud pro Prahu-východ. Rathovi právníci mají tři dny na rozmyšlenou. Pokud by poslanec kauci zaplatil, dostal by se po více než třech měsících vazby na svobodu.