Johnovo varšavské „Sarajevo“

Předseda Věcí veřejných Radek John si hraje na Václava Klause z roku 1997, tehdy premiéra a předsedu ODS. Jak jinak interpretovat Johnovo úterní prohlášení, že odchod Karolíny Peake a některých dalších „veverek“ ze strany je druhým „Sarajevem“.

„Jsem šokován, opakuje se Sarajevo 2. Odpadlíci využili mé cesty do Varšavy, o které dlouhodobě věděli, a za mými zády vyhlásili platformu funkcí a postů,“ myslí si předseda VV. Bývalý investigativní žurnalista John používá silná slova, ale příměr není přesný.

Připomeňme si nejdříve zapeklitou situaci, do které se v uplynulých týdnech Radek John dostal. Na začátku dubna před Velikonocemi předseda VV s vážnou tváří pohrozil vládě Petra Nečase (kvůli „trvající krizi důvěry veřejnosti ve vládu“) odchodem véčkařských ministrů z vlády. Byl to planý poplach. John skončil jako „klaun“, protože ministři za VV (Peake, Jankovský, Dobeš) odmítli odstoupit ze svých postů.

Minulý týden pak straníci de facto vyzvali Johna k odchodu z čela partaje. V pátek třináctého byl nepravomocně za korupci odsouzen Vít Bárta, ani to s Johnem nezacloumalo, ani nevyzval Bártu k odchodu ze sněmovny. Předseda VV tedy obdržel několik podnětů, jaké důsledky z vývoje ve straně vyvodit. Neudělal nic.

Jaká byla politická situace ke konci roku 1997? Ve stručnosti: Druhá vláda Václava Klause z roku 1996 (ODS, KDU-ČSL, ODA) se musela opírat o podporu Zemanovy ČSSD; byl to křehký kabinet, jehož život od počátku komplikovaly sponzorské nejasnosti v ODA a ODS, pády bank, hospodářská recese a odpor některých koaličních politiků vůči Klausovi. Předzvěstí blížící se politické krize byla již říjnová rezignace ministra zahraničí a místopředsedy vlády Josefa Zieleniece (tehdy ODS). Na konci listopadu pak ministři za KDU-ČSL a ODA podali demisi, následně Jan Ruml a Ivan Pilip vyzvali Klause (pobývajícího toho času v Sarajevu), aby rezignoval na post předsedy ODS. Odtud takzvaný Sarajevský atentát.

V čem se případ Johna 2012 a Klause 1997 liší? Johnovi bylo straníky několikrát dopředu naznačeno, že by měl post šéfa VV opustit. Když byl v úterý John v Polsku, Peake a spol. ho nevyzvali k rezignaci na funkci, ale rovnou odešli ze strany. Vládu koordinovaně neopustili ministři z řad koaličních partnerů. Klaus byl v druhé polovině 90. let nejmocnějším politikem a předsedou hlavní vládní strany, žádnou loutkou v rukou odsouzeného stranického bosse. John je dnes politickou mrtvolou, Klaus se ze „Sarajeva“ oklepal a politický vliv v dlouhodobém horizontu neztratil. Přirovnávat „varšavský atentát“ k tomu sarajevskému je další šaškárna z Johnovy dílny.

Peakovci jako Unie svobody a TOP 09?

I za přispění tehdejšího prezidenta Václava Havla se v lednu roku 1998 z odloupnuté Názorové platformy ODS (zpočátku požadovala jen změny v ODS) kolem Pilipa a Rumla postupně zrodila Unie svobody. V Poslanecké sněmovně zaujala nová strana 33 křesel a ihned se zapojila do podpory takzvané poloúřednické vlády Josefa Tošovského. Ve sněmovních volbách v roce 1998 Unie svobody získala 8,6 procenta hlasů, po volbách byla v opozici vůči „menšinovému“ kabinetu ČSSD, jenž vládl díky takzvané opoziční smlouvě s ODS.

Podobně úspěšné „odloupnutí“ od mateřské strany provedla dnešní TOP 09, jejíž politici se v roce 2009 oddělili od KDU-ČSL. Mohli by takového úspěchu dosáhnout i poslanci kolem Karolíny Peake, která avizovala vytvoření nového uskupení? Jen velmi problematicky. Peake příliš dlouho podporovala Víta Bártu a tolerovala jeho politický styl. Sice není potřísněna žádnou kauzou, „véčkařská“ nálepka však pro ni a její soukmenovce bude ve volbách tíživá.

Spíše bychom mohli oživit spekulace, které již od podzimu kolují ve vysokých patrech politiky, totiž že někteří poslanci (případně ministři) Věcí veřejných by mohli v budoucnu zakotvit v řadách ODS či TOP 09. Potom by vznik platformy vedené Karolínou Peake byl zajímavým mezistupněm.