Jan Burian: S Národním je to složitější, než se zdá zvenčí

Stále se neví kdo, kdy a jak vybere nového ředitele Národního divadla (ND), přičemž tomu současnému, Ondřeji Černému, mandát v dubnu příštího roku končí. Černý právě připravuje radikálně úsporný rozpočet na příští rok, ale zároveň neví, jaké organizační či provozní změny mohou v divadle nastat. A neví ani to, zda mu bude mandát prodloužen nebo kdy bude ve funkci vystřídán. Ministerstvo kultury zatím na  budoucím uspořádání ND pilně pracuje.

ČESKÁ POZICE se pokouší získat názor na situaci v Národním divadle i úvahy o jejím řešení od zkušených divadelníků. Dosud nezodpovězené otázky postupně klademe ředitelům vícesouborových regionálních scén a chystáme i pohled zevnitř Národního divadla.

reklama

Režisér Jan Burian, ředitel Divadla J.K.Tyla v Plzni a šéf katedry činoherního divadla na pražské DAMU, jemuž jsme položili následující otázky, se před časem o post ředitele naší první scény ucházel a mluví se o něm znovu jako o jednom z možných kandidátů. Je rovněž předsedou Asociace profesionálních divadel České republiky, zaměstnavatelského svazu, který sdružuje 30 českých a moravských scén včetně ND, v jehož budově sídlí.

ČESKÁ POZICE: Co situaci okolo Národího divadla říkáte?

BURIAN: Ten problém je daleko složitější, než to zvenčí vypadá. Před lety jsem byl členem nějaké komise, kterou jmenoval tehdejší ministr kultury Václav Jehlička a jmenovala se Transformace příspěvkových organizací státu. Mimo jiné řešila otázku Státní opery Praha (SOP), která se od prvního ledna tohoto roku stala součástí ND. Komise se tehdy shodla, že nejlepší by bylo, kdyby se z ní stala pražská Metropolitní opera. Pokud mají být v Praze dva operní domy, má být alespoň jeden z nich významným způsobem spolufinancován Prahou. Všechny ostatní opery v České republice si financují města. Proč si má Opava platit operu, a Praha ne?

V té komisi tehdy také zazněla možnost: fúze Národního a Státní opery, ale spojená s důkladnou programovou, ekonomickou a organizační reorganizací provozu. Co se stalo teď? Bylo uděláno významné exekutivní opatření, aniž by přineslo nějaké významné výsledky, neříkám hned, ale už nyní strukturálně založené. Nastalo formální sloučení, ale nebylo rozhodnuto, jaké funkce, jaké objemy a jakým způsobem má ND do budoucna splňovat.

ČESKÁ POZICE: Proč takové problémy s ND vůbec máme?

BURIAN: Národní divadlo původně byla jedna budova. Vzniklo podle nějakého rakouského nebo německého modelu vícesouborového divadla, aby v té jedné budově mohly hrát tři soubory dohromady. Pak se zjistilo, že se tam nevejdou. Přibrala se budova Stavovského divadla, pak se zjistilo, že Němci už nesmějí mít operu a přibyla budova Smetanova divadla. Pak se řeklo, že když už se ND opravuje, mělo by se postavit i něco moderního a přibyla Nová scéna.

„Nic nebrání tomu, aby parlament jednou za sto let přijal zákon o Národním divadle a speciální právní úpravou o deseti stranách zřídil tu instituci nějak moderně“

Důležité je slovo přibylo. Jako by se k té budově ND stále přidávalo něco, co to zvětší. Divadlo se extenzivně rozrůstalo, aniž by byl nějak intenzifikován provoz a smysl té věci. Dvaadvacet let po sametové revoluci by to možná chtělo odvahu se rozhodnout. Ne ND rušit, ale říct si, co má stát české kultuře na té špičkové úrovni garantovat. Ve druhém desetiletí 3. tisíciletí to je určitě nějak jinak, než to bylo před 130 nebo 50 lety.

Ta úvaha se musí týkat všech těch budov. Pořád se diskutuje, co se Státní operou. Ale problém je přece zrovna tak, co s Národním, Stavovským divadlem, Novou scénou... Co se tam má hrát? Dokonce od našich historiků, konkrétně profesora Jana Císaře, vím, že to byl předmět živého dialogu v šedesátých letech. Alfréd Radok považoval za klíčový problém, jak divadelně pojmenovat prostor ND ve druhé polovině 20. století.

ČESKÁ POZICE: Myslíte, že je nutné se rozhodnout, co se v kterém tom divadle má hrát, jak a pro koho?

BURIAN: Ano. A od toho se odvinou plány, jak ND postavit organizačně a ekonomicky. A z jistého hlediska je jedno, jestli se to jmenuje tři příspěvkové organizace nebo jedna. Z hlediska řízení ovšem existuje pravidlo přiměřené velikosti firmy. V této chvíli mám pochybnost, do jaké míry je řiditelná organizace o 1500 zaměstnancích. Plzeňské divadlo jich má necelých 400 a je to tak tak. Umím si představit ještě tak 600 lidí, když vezmu v úvahu, že je to větší scéna, větší sbory...

Je-li organizace nepřiměřeně velká, začne veliké množství financí spotřebovávat na řízení. Vazby začnou být složité a mezičlánků musí být tolik, aby je zkomunikovaly. Stane se, že se pak začnou řídit vzájemně a výroba divadelní produkce začne být od vedení odtržená natolik, že vše ovládne střední úroveň managementu. Pak je jedno, zda se vymění ředitel, nebo ne, všechno jde pořád stejně. Rozhodovat ale má top management a umělecké vedení. To ostatní má být servis. A ve chvíli, kdy ten servis začne tvořit podmínky sám o sobě, je něco špatně.

Vždycky se řekne: chtělo by to holding, ale to nejde. Proč by to nešlo? Může se v horizontu deseti, patnácti let ukázat, že bude účelnější, aby ND byla značka, která si u relativně samostatných institucí, neziskových či obchodních, které sídlí ve svých domech, objednává náplň historické budovy ND. Myslím si, že to k tomu dříve nebo později dospěje.