Češi v roce 2012: Mezi Anděly a Ďábly

Proč jsme znechuceni politikou a jejími protagonisty? O naději, že být Andělem se vyplatí, i když Ďáblové dočasně získávají, píše Vít Kučík.

Politika
Vít Kučík | 11.09.2012

Proč se v Česku po revoluci rozšířila kultura podnikatelů „fialových sak“, proč posléze vzbudila odpor většiny veřejnosti a proč nyní vzbuzuje stejný odpor vrstva politiků žvanících o boji proti korupci? Sociologie je pro většinu jen další z mnoha nudných věd. Ve spojení s teorií her však může dávat odpovědi i na zcela všední otázky.

Proslulým příkladem teorie her je takzvané „vězňovo dilema“. Dva vězni se rozhodnou spolupracovat na útěku z vězení. Večer před útěkem se však každý z nich musí rozhodnout pro jednu z alternativ:

  1. Dodržím-li dohodu a ten druhý ji také dodrží a získáme oba nejvíce – svobodu;
  2. dodržím-li dohodu, ale ten druhý mě ohlásí, pak dostanu doživotí a ten druhý malé snížení trestu;
  3. udám-li já toho druhého, který dohodu dodrží, dostanu já malou výhodu a ten druhý doživotí;
  4. udáme-li se vzájemně, tratíme oba dva.

Řešení tohoto dilematu není snadné, závisí především na posouzení, jak moc se důvěra vyplatí, a jak moc bude bolet ztráta, pokud naletíme. Skutečný vězeň by své dilema asi řešil udáním komplice – to je jediné racionální rozhodnutí v proradném kriminálním prostředí, kde sázka na poctivost je naivním hazardem.

Je výhodné být poctivým v klubu poctivých – všichni pak získají, například tu svoboduV klubu gentlemanů by tomu však mohlo být jinak. Je výhodné být poctivým v klubu poctivých – všichni pak získají, například tu svobodu. Tedy pokud dokážou odhalit ty nepoctivé a vyloučit je ze svého středu. Je také výhodné být nepoctivým v klubu poctivých (dokud mě neodhalí) – mohu je všechny udat, a tím získat. Tedy  dokážu-li rozpoznat ty poctivé a pod maskou poctivého se vetřít do jejich přízně.

Klíčem je tedy schopnost rozpoznat, kdo je podvodník a kdo poctivý. Kdo naplní očekávané a kdo zklame. Podobná „vězňova dilemata“ řeší mimoděk každý z nás několikrát denně – při koupi určité značky výrobku, při rozhodování, na který film půjdeme do kina, při pozvánce na rande a podobně. Všude tam, kde sázíme na důvěru a snažíme se podle tisíců vedlejších znaků odhalit, kdo ji naplní a kdo ne.

Mezi Anděly a Ďábly

Sociologové poeticky nazvali ty, kteří hrají za všech okolností podle pravidel, Anděly, a ty, kteří sledují pouze sobecké krátkodobé cíle, kvůli kterým poruší jakékoliv pravidlo, Ďábly.

Společnost samých Andělů je výhodná, avšak velmi nestabilní – jediný Ďábel s andělskou maskou může její důvěřivost zcela rozložit.

Společnost samých Ďáblů je zase nevýhodná – malé kooperující společenství Andělů uprostřed nich bude mít navrch a bude výhodné se k nim přidat.

A tak v reálné praxi dochází k nepřehledné směsi Andělů a Ďáblů, která jde dokonce tak daleko, že uvnitř každého z nás se mísí andělské a ďábelské role podle různých okolností. Při přijímacím pohovoru se maskujeme za anděla, který nabízí maximální loajální výkon. Přitom si však už v duchu klademe podmínky a kalkulujeme výhody, jaké nám to přinese. Zároveň však skutečně cosi poctivého máme v úmyslu ze sebe zaměstnavateli dát. A snažíme se odhadnout, zda i on bude plnit to, co od něj očekáváme.

Andělská pravidla

Přese všechno se hra podle pravidel spíše vyplácí, než nevyplácí – s tím mají lidé intuitivní zkušenost, proto si odpradávna pravidla spontánně tvoří. Jsou to stovky drobných pravidel týkajících se nejběžnějších problémů, která přejímáme spíše intuitivně než vědomě. Ta formální – zákony – nebo méně formální – náboženská či morální přikázání – jsou obrazem jen malého zlomku z nich. Jsou sociálním evolučním motorem, který po miliony let lidské předky učil si pravidla tvořit a rozpoznávat toho, kdo podle nich hraje a kdo to jen předstírá. To podle nových antropologických studií stojí za rychlou evolucí lidského rodu od opičích tlup směrem k rozvinuté a kooperující lidské civilizaci.

Pokud jsou vnější společenské podmínky stabilní, společnost samovolným „sebečistícím“ procesem směřuje k vyššímu stupni důvěryPokud jsou vnější společenské podmínky stabilní, společnost samovolným „sebečistícím“ procesem směřuje k vyššímu stupni důvěry. Odhaluje maskované Ďábly, vylučuje je ze svého středu a odměňuje poctivost Andělů. Problém nastane při změně vnějších podmínek. Tyto změny mohou mít nejrůznější příčiny – přírodní, politické, technologické a podobně – a znamenají, že část pravidel přestává platit a společnost je nucena si tvořit pravidla nová, jež nové realitě odpovídají lépe.

Změna pravidel je proces pomalý, obvykle velmi bolestivý a komplikovaný, neboť miliony různých lidí musejí novou skutečnost rozumově i emocionálně vstřebat, rozlišit, která pravidla jí ještě odpovídají a která již neplatí, stanovit nová, vyzkoušet jejich reálnou platnost, a navíc se naučit rozpoznávat signály těch, kteří podle nich hrají, od těch, kteří hru jen předstírají.

Pravidla socialistických Andělů

Přesně to se stalo i s českou společností v uplynulých desetiletích. Komunismus trval celé dvě generace. Tu první v padesátých a šedesátých letech hrubým násilím odstřihl od norem, které platily v usedlé posthabsburské prvorepublikové společnosti. Ta druhá, v sedmdesátých a zejména osmdesátých letech, už přímou zkušenost s první republikou neměla a začala se pomalu adaptovat na realitu, která byla k dispozici. Například obecné povědomí o nedotknutelnosti soukromého majetku, tak rozšířené v prvorepublikovém měšťanském povědomí a tak trestané v padesátých letech, se spontánně přetvořilo v pravidlo „Osobní majetek je nedotknutelný, z erárního si ale můžeš brát, pokud tě nechytí, protože erár patří komunistům. Komunisté si ho svévolně přivlastnili a navíc ho špatně spravují.“

Zobrazit diskusi
Reakcí:7

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Krásný článek - o ničem

 

Sociologie je nejen nudná věda, jak konstatuje autor. Sociologie je navíc mrtvou vědou a to posledních padesát let. Je tomu tak od doby, kdy sociologie zcela selhala na Hippies, protože dodnes nedokázala identifikovat důvod a kořeny tohoto fenoménu. Od 60. let minulého století jen popisuje události ve společnosti aniž by je systematicky analyzovala a následně předkládala potřebná řešení. Sociologie tak vyklidila pole finančníkům. Důkaz? Důchodová reforma v podobě bankovního produktu. 

Sociologie je jen způsob, jak se dívat...

... na složitý problém (kterým lidské společnost je) z určitého náhledu. Z jiného náhledu se na něj dívá psychologie, z jiného ekonomie či politilogie, atd. Říci, že určitý druh náhledu je "mrtvý", je věcí jen individuálního názoru. 

Názorů na protestní hnutí 60. let je i mezi sociology mnoho. Já sám jich znám alespoň čtyři. Není tedy pravda, že by "sociologie neuměla vysvětlit", jen je těch teorií více. Což není ke škodě vědy jako takové, mezi historiky existuje např. přes dvacet teorií o příčinách pádu Západořímské říše, aniž by to muselo znamenat, že historie jako věda "selhala" nebo je díky tomu "mrtva"...

Milý pane Kučíku,

pokud chcete polemizovat, tak do toho prosím vložte více než skladovou logistiku. Na jedné straně jste se nevypořádal s celým mým příspěvkem do diskuse, na straně druhé jste z něj vypíchl jeden fakt a na tom jste se vyřádil. Takových faktů mohu přinést více. Např. otázku sociálního kapitálu. Sociologie z hlediska definice sociálního kapitálu nejen zcela selhala, ale dokonce bloudí ve slepé uličce sociálních sítí. Sociologie, resp. sociologové skutečně otevřeli  ekonomii cestu k vládě nad lidmi a to i nad jejich stářím, jak jsem již uvedl na příkladu důchodové reformy v podobě bankovního produktu. K tomu ocituji dva autory: 

Michael Sandel: Ekonomika se stala vědou každodenního života. Právě v době, kdy po ukončení studené války trhy triumfovaly, ekonomika se nově definovala jako "věda veškerého života". To byla obrovská chyba. 

Andrew Marr: Ekonomika ovládla veškeré obory lidské činnosti. 

Já jen tvrdím, že sociologové zcela vyklidili pole ekonomům. Když se pořádně rozhlédnete kolem sebe, tak mi Vy sám dáte za pravdu. 

 

Je zvláštní

psát o andělech a padlých, kteří se vyvinuli z opičích tlup. Asi píšete metaforicky, přesto... Vrcholem bídy můžou být i generalizující, sociologické, statistické "vědy", které člověka popisují právě jako stádo. Jedinec jako položka statistiky je zbaven odpovědnosti. Každý člověk je obdařen individuálním duchem, který zvířata nemají - ta žijí obklopena duchem druhu, což mnohé vysvětluje. Klíčem k blahobytu společnosti je zodpovědný, samosprávný jedinec a jeho morálka.  V tomto duchu pak morálka, kterou jsem schopen ovlivnit - tedy pouze moje. To považuji za jediný klíč na děje ve společnosti a jeho pochopení považuji za největší cíl vývoje lidstva na Zemi. Pokud by někoho andělsko- démonská problematika vzhledem ke společnosti opravdu zajímala,  pak doporučuji po staletí zakazovanou Knihu Henochovu.

Vaše příměry mi připomínají...

... Hayekovu Kontrarevoluci vědy. Máte pravdu, statistika může být zavádějící a společenské vědy by s ní měly zacházet nanejvýše opatrně. Vědecké metody platné pro přírodní vědy nelze mechanicky přenášet do věd společenských. Nicméně - s tím nejsem v konfliktu...:)) Teorie her je na míru ušitá společenským vědám (ekonomie, politilogie, sociologie) a mj. vysvětluje individuální lidské chování...

.

.

evoluce

Hezký příběh. Nevšiml jste si jak Ďáblové již delší dobu chytají na udičku mladé, chytré a naivní Anděly a dělají z nich Čertíky druhé kategorie?  Ďablova otázka zní, kolik potřebuji a kolik si mohu koupit neposkvrněných Andělů? 

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah