To by byla politika, podle soudce Šotta!

KOMENTÁŘ Petra Bušty / Být soudce Jan Šott politikem, pořídil si v pátek kapitální zářez na pažbu a může zvesela vyrazit do nejbližších voleb. Nikoli proto, že odsoudil Vítra Bártu a Jaroslava Škárku. Ale tím, jak verdikt odůvodnil. Většina občanů obšírný text rozsudku a odůvodnění nebude číst. Jejich škoda. Opíraje se o trestní zákoník a Ústavu ČR, vtělil do něj Jan Šott velmi silnou politickou myšlenku.

Soudce ovšem politikem není, rozsudek je nepravomocný, odsouzení se odvolali a právní argumentace pro vinu – zejména v případě Víta Bárty – bude jistě zpochybňována, možná to Šott od právnikých kolegů i slízne, to je odborná otázka. I kdyby však nakonec Škárka s Bártou vyvázli, Šottova argumentace s námi zůstane jako jedno z nejvýznamnějších témat hodných uchopení.

reklama

Poslanec není posvátná kráva

Ještě před začátkem procesu jsme slyšeli temné hlasy (i velmi autoritativní, například z premiérovy dílny), že hemžení policie, státního zastupitelství, případně soudů v honitbách politických stran může ohrožovat svobodu politického rozhodování. To je silné varování, ale Šott si to ani náhodou nemyslí: „Nelze připustit myšlenku, že trestní právo se musí zastavit před branou politiky,“ píše v odůvodnění.

Celé znění rozsudku si můžete přečíst v přiloženém PDF souboru.

V podstatě říká, že poslanec není posvátná kráva, nýbrž prostě úřední osoba. Jakýsi zaměstnanec společnosti, „pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů“. Důsledek: společnost má právo kontrolovat, usměrňovat, ba trestat móresy stran a politiků nejen prostřednictvím voleb. A toto právo se vztahuje nejen na výsledky politického rozhodování, ale i na způsob, kterým se k výsledkům politici dobrali, tedy na interní stranické procesy.

To by ještě nebylo tak převratné, byť se toto téma bezpochyby stane (respektive už se stalo) námětem svárů. Šott se však na své spanilé plavbě pouští mnohem dál.

Požitek pro čtenáře detektivek

Opusťme nyní příběh Škárkův a soustřeďme se jen na vinu Víta Bárty, protože právě v souvislosti s ní zaznívá Šottovo politické poselství. Kdo si dá práci prokousat se odůvodněním, dostane se mu odměny ne nepodobné požitku čtenáře detektivní literatury.

Soud nejprve konstatuje, že vlastně neshledal žádné přesvědčivé důkazy či indicie, jež by vyvracely Bártovu verzi (tedy že peníze nabídl poslancům Věcí veřejných jako půjčku) a čtenář by už už uvěřil v nevinu obžalovaného. Pan soudce ho v tom ostatně chvíli utvrzuje:

„Po vyhodnocení provedených důkazů, jak bylo podrobně popsáno, soud konstatuje, že verzi obžaloby přesvědčivě podporují v zásadě pouze výpovědi Kristýny Kočí, Jaroslava Škárky, tedy výpovědi, jež byly v podstatných částech prokazatelně lživé nebo alespoň mimořádně nevěrohodné a naprosto nelogické, a dále výpověď svědkyně Aleny Maršálkové, která však po celou dobu postupovala v nejužší součinnosti s Kristýnou Kočí a Jaroslavem Škárkou, navíc ji s nimi pojí blízké vztahy, a sama její výpověď není příliš věrohodná.“

Jenže je to jen klid před bouří, to už se Šott nenápadně převtělil do mistra psychologických zvratů Hercula Poirota a ve slavném finále zamíří nekompromisně na komoru:

„Jakkoli však soud přijal za prokázanou skutkovou verzi obhajoby obžalovaného Víta Bárty, neztotožňuje se rozhodně s názorem, že jeho jednání, jak je sám doznal, je beztrestné.“

Kdybychom to chtěli interpretovat tak, že vlastně teprve svojí obhajobou si Bárta naběhl na vidle zákona, nebudeme docela vedle. I Šottovi to – podle jednoho z rozhovorů, jež poskytl – ostatně připadalo ironické. Dovolíme si pana soudce poopravit: nikoli ironické, v kontextu politické praxe se Bárta choval naprosto konzistentně.

Odkud pan soudce spadl?

Jádrem této obhajoby je svědecky doložené tvrzení, že Bárta nabídl půjčku členům poslaneckého klubu Věcí veřejných, aby kompenzoval finanční tíseň, do které se dostali, když sněmovna rozhodla o snížení platů. A aby se na parlamentní půdě již k tomuto tématu nevraceli. Slovy soudce Šotta:

„Nabídka byla motivována, a zde soud vychází z výpovědi samotného obžalovaného, obavou ze vzniku negativního mediálního obrazu strany, kdyby poslanci revokovali debatu o výši příjmu poslanců, a padla na jednání poslaneckého klubu, kde toto téma otevřel poslanec Chaloupka s tím, že věc je třeba řešit, právě jako reakce na toto a další vystoupení poslanců; snaha o zabránění této debatě, resp. o její zastavení v zárodku byla tedy přiznaným motivem jednání obžalovaného.“

A to už soudce Jan Šott smečuje v pasáži, která zahrnuje i politický a morální rozměr Bártova činu:

„Smyslem takto realizované nabídky bylo zabránit svobodné debatě poslanců o možné nové zákonné úpravě, revokující předchozí, dle některých poslanců chybnou, změnu zákona, která se dotkla jejich příjmů. Nabídka tedy přímo souvisela s obstaráváním věcí obecného zájmu, konkrétně se zákonodárnou činností poslanců, tedy činností, která je, slovy trestního zákoníku, výkonem jejich pravomoci při plnění úkolů státu.“