Proč by se vymahatelnost práva měla zlepšit právě letos?

ČESKÁ POZICE si připravila pro respondenty právní ankety na konec letošního roku bilanční otázku. Zajímalo ji, zda v Česku pozorují zlepšení vymahatelnosti práva. Výsledek se milému vánočnímu dárku příliš nepodobá. Víc než 60 procent právníků tvrdí, že v této oblasti žádná změna k lepšímu nenastala.

„Pokud se soudní spory neprodloužily, pak se rozhodně nezkrátily. Odborná kvalita soudců a jejich stavovské sebevědomí, které je nutné k přijetí odpovědnosti za rozhodnutí, nevzrostly,“ myslí si jeden z advokátů.

reklama

Další respondent uvádí, že statistiky umožňující interpretovat i tak nepřesná a nevypovídající data, ještě za letošní rok nejsou k dispozici. Tvrdí však, že na podstatě věci by stejně nic nezměnily. Zdůvodňuje to následovně: „Vymahatelnost práva nemůže být v zásadě ani lepší, ani horší než v minulých letech, protože jsme v systému, v němž stát otevřeně – jakoby programově – rezignuje na řadu svých funkcí. A mnohých dalších se zčásti jasně, z větší části plíživě vzdává ve prospěch evropského ,nadstátu‘. Navíc vytváří nehorázný chaos v právním řádu, jenž je korunovaný formalistickým správním i soudním procesem, který činí v mnoha ohledech úřady a soudy bezzubými.“

Negativní, patřičně podložená a systematicky uspořádaná je i replika dalšího praktikujícího advokáta: „Legislativně nebyly provedeny žádné převratné činy, které by vyústily v lepší vymahatelnost práva. Problematika vymahatelnosti práva totiž především souvisí se soudním systémem v širším smyslu – nalézací, rozhodčí, insolvenční, exekuční, vykonávací a další řízení. V této sféře jsem nezaznamenal žádný významný posun, byť management jistých případů, zejména ze strany mladších soudců, je mnohdy na vysoké úrovni. To však nelze přičítat přelomovému roku 2010, ale spíše pokračující generační obměně. Snad jedinou výjimkou jsou navzdory občasným negativním případům exekuční řízení. V nich stát delegoval část své pravomoci na poměrně dobře fungující soukromé exekutory vybavené již dnes odpovídajícím administrativním aparátem. Nesporný pokrok nastal i v ochraně spotřebitele, především před zneužívajícími rozhodčími doložkami. Navzdory jistým pozitivním prvkům, které lze bezesporu v posledním roce vysledovat, však celkový posun k lepší vymahatelnosti práva nenastal.“

Lakonickou odpovědí se prezentoval jiný znalec práva: „Ne! Proč by se měla zlepšit zrovna letos?“

Skepsí, naznačující zhoršení situace, se vyznačovala i odpověď právníka, jehož zaměstnavatelem je jedna z největších tuzemských společností: „Dle mých zkušeností je to přesně naopak. S tím, jak se od loňského července v důsledku novely občanského soudního řádu dramaticky zvýšila hranice pro odvolání i dovolání, tedy ,bagatelnosti‘, odpadá možnost korigovat prostřednictvím odvolání často nízkou odbornou úroveň soudců okresních soudů. Navíc se v praxi čím dál častěji setkáváme s tím, že si soudci uvědomují, že, ať rozhodnou jakkoli, jejich rozhodnutí je prakticky – pominu-li možnost ústavní stížnosti – zcela nenapadnutelné. To v případě společnosti, jako jsme my – s velkým počtem pohledávek, které nedosahují deseti tisíc korun –, vede jednoznačně k záporné odpovědi.“

Objevily se však i optimistické názory: „Zejména ve srovnání s devadesátými lety. Roste profesionalita soudců i efektivita exekuce. Ta snad někdy až příliš! Co se týče délky soudního řízení, dnes už není fatální rozdíl mezi tím, jak rychlé, či pomalé jsou soudy v ČR a například v Německu nebo v Rakousku.“ Také další respondent vidí situaci pozitivně, avšak s významným „ale“, jehož význam je s ohledem na příčiny současné vládní krize vysoce aktuální: „Obecné soudy fungují zase o něco rychleji, zejména v civilní části. Vůbec však nefunguje trestněprávní stíhání ekonomické trestné činnosti v oblasti korupce.“ I součástí další kladné odpovědi je výhrada: „Situace v ČR má stále daleko k optimálnímu stavu.“