Chrono

Co čeká nového ředitele protikorupční policie

Zdeněk Ondráček — Wed, 22 May 2013 11:41:26 +0000

KOMENTÁŘ Zdeňka Ondráčka / Ve středu 15. května skončil ve funkci ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK) plukovník Tomáš Martinec. Pomyslný vaz mu zlomil spor s pražskou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou. Útvar nyní vede dosavadní náměstek a nový ředitel útvaru se hledá.

Obsazování služebních míst se řídí služebním zákonem (zákon č. 361/2003 Sb.), a to třemi způsoby:

Na místo se přihlásí policista, který má vyšší hodnost (neplést s hodnostním označením policisty) než vyžaduje volné služební místo. Takový policista by se měl na volné služební místo dostat přednostně. Přestože se o volnou pozici přihlásil bývalý náměstek policejního prezidenta Pavel Osvald, který je toho času v záloze a je ve služební hodnosti vyšší než volná pozice, nebylo mu toto místo dáno.
Druhým způsobem je vyhlásit na volné místo poptávkové řízení. Do toho se mohou přihlásit policisté ve stejné služební hodnosti. Přihlásit se do něj bylo možné do 20. května.
Kdyby se nikdo nepřihlásil, anebo nebyl nikdo vybrán, je tu třetí způsob, a to vyhlášení výběrového řízení. Do toho se mohou přihlásit policisté, kteří mají služební hodnost o jeden stupeň nižší a splňují zadávací požadavky. Jaké požadavky to jsou? Jakékoli, podle toho, jaké zadá vyhlašovatel výběrového řízení. Vzhledem k tomu, že většina výběrových řízení je „šita“ na míru konkrétnímu uchazeči, který je již předem osloven a vybrán, lze podle zadání také poznat, kdo ve výběrovém řízení „zvítězí“. Ostatní pak tvoří křoví. Někdy se jedná o předem připravený kompars, kdy policisté tvořící křoví dostanou nabídku později a jinam.

Kvantita a kvalita

Pozice ředitele protikorupční policie je sice prestižní místo, ale také místo, kde jen málokdo vydrží déle než dva roky. Posledních několik ředitelů je toho důkazem. Asi není pochyb o tom, že nový ředitel by měl mít jasnou představu, jak a kam protikorupční policii vést a co bude jeho prioritou. Měl by však také vědět, v jakém stavu se útvar nachází.

Pokud bychom tuto otázku položili bývalému řediteli Tomáši Martincovi nebo i policejnímu prezidentovi Martinu Červíčkovi, možná bychom slyšeli jen slova chvály. Jak útvar pod vedením Martince zvýšil počet stíhaných skutků, stíhaných osob, množství zajištěného majetku atd. Vše by bylo hezky barevně, to aby se to líbilo, doloženo tabulkami a grafy.

Útvar by měl také začít odhalovat, jak má ve svém názvu, a nikoli jen vyšetřovat na základě přijatých oznámení

Ano, to je pravda, ale má být tento útvar hodnocen za množství, nebo za kvalitu odvedené práce? Pokud budeme hodnotit množství vyšetřovaných případů na odboru závažné hospodářské trestné činnosti nebo na odboru daní, můžeme snad ještě připustit kvantitativní měřítko, i když i tam by měla být pozornost směřována na nejzávažnější případy. Jenže to by musel útvar také začít odhalovat, jak má ve svém názvu, a nikoli jen vyšetřovat na základě přijatých oznámení. Kdyby vše fungovalo správně, měl například odhalit daňové úniky v souvislosti s nelegální výrobou lihu.

Nového ředitele tedy čeká práce na novém vymezení působnosti útvaru, a to tak, aby byli jeho podřízení schopni trestnou činnost odhalovat, protiprávní jednání bezchybně dokumentovat a odpovědné osoby obvinit a usvědčit v kvalitě, která obstojí u soudu. Schopných vedoucích, vyšetřovatelů i operativců je na těchto dvou odborech ještě dost.

Odbor, ve kterém zuří boj

Složitější situace je však na odboru korupce, který je personálně obsazen zhruba čtyřiceti osobami. Tento odbor je v rámci celého útvaru nejvíce vidět díky mediálně známým kauzám. Domnívám se, že zejména u tohoto odboru by měl být hlavní důraz kladen na kvalitu práce. Ta však stále chybí.

Připomeňme, že právě z tohoto odboru neustále unikají informace o vyšetřovaných kauzách, dochází k opakovanému vyzrazování utajovaných informací, například skutečných identit utajovaných svědků, kteří se tím dostávají do složité životní situace. Odbor se také neustále personálně obměňuje. O problémech jsme psali například v článku Z protikorupčního odboru odešli další čtyři policisté.

GIBS by si pomalu mohla na odboru korupce zřídit detašované pracoviště

Žádný z těchto faktů není vizitkou kvalitní práce. To měl řešit již bývalý ředitel Martinec. V posledních měsících jeho ředitelování mu přistálo na stole několik oficiálních stížností na vedení odboru, poukazující na projevy mobbingu a bossingu. Podmínky pro výkon služby jsou na odboru korupce pro některé příslušníky doslova peklem. Jenže neřešilo se nic a vedení odboru mělo Martincovu důvěru.

Nový ředitel protikorupční policie by měl tedy vědět, že na odboru korupce zuří boj mezi vedením a jejich podřízenými. Bylo podáno hned několik trestních oznámení, kterými se zabývá Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Některá oznámení jsou podávána mezi policisty samotnými, jiná občany, kteří s prací protikorupční policie přišli do styku a podávají je na činnost policie a dozorových státních zástupců. GIBS by si pomalu mohla na odboru korupce zřídit detašované pracoviště.

O problémech na tomto odboru ví i policejní prezident Martin Červíček, neboť několik policistů informovalo o dění na odboru ombudsmanku policie, která byla také požádána o pomoc. Na základě stížností se děním uvnitř zabývá také odbor vnitřní kontroly policejního prezidia.

Pro nového ředitele je připraveno mnohem více úkolů, než si možná sám myslí.

Za změnu územního plánu žádal 50 milionů. Verdikt: Podmínka.

Martin Shabu — Wed, 22 May 2013 10:35:43 +0000

Od března jsme sledovali pozoruhodný případ Františka Koudelky, jenž nabízel developerovi za 50 milionů korun pomoc při jednání o změně územního plánu. V úterý 21. května padl v kauze první verdikt.

Zpráva zní: Soudce Městského soudu v Praze Jan Kadlec uznal Koudelku vinným, a to tím, že spáchal podvod ve stadiu pokusu. Snažil se od představitelů společnosti Tesla Properties vylákat 50 milionů korun za změnu územního plánu. Odsouzen byl ke tříletému trestu odnětí svobody, výkon trestu soud odložil na zkušební dobu pěti let. Zda dojde na odvolání, není zatím známo.

Případ nás zaujal kvůli dvěma skutečnostem:

S podobným typem podvodného jednání, kdy se investorovi přihlásí neznámý prostředník, který tvrdí, že za úplatu vyřeší problémy s vyjednáním změny územního plánu, se dle našich informací pražští developeři setkávají častěji.
V případu figuroval coby svědek Vladimír Schmalz, předseda výboru pro územní rozvoj Prahy za ODS. Právě v jeho kanceláři se 4. dubna 2012 odehrála schůzka zástupců investora s Koudelkou, kterou však monitorovala protikorupční policie. Mimochodem druhý obžalovaný muž, Koudelkův známý Jaroslav Pošík, jenž pomáhal dubnovou schůzku na magistrátu zařídit, byl obžaloby zproštěn.

Kauze změny pražského územního plánu v areálu Tesly Hloubětín se ČESKÁ POZICE věnovala v článcích:

Nešťastný Koudelkův marketing?

Soudce Kadlec si rozhodně nemohl stěžovat na nedostatek důkazů. Policisté prostřednictvím státního zástupce předložili soudu několik telefonních odposlechů a záznamy ze dvou schůzek, které svědčily v Koudelkův neprospěch.

„V rozporu se skutečností (Koudelka) tvrdil, že je jedinou kompetentní osobou vyjednat a zařídit na magistrátu projednání změny územního plánu během jednoho roku, maximálně patnácti měsíců. A to za odměnu 50 milionů korun, přičemž, pokud věc nezadají (Tesla Properties) jemu, zařídí svým vlivem, že změna územního plánu projednána nebude,“ konstatoval v úterý soudce Kadlec. Na základě důkazů uvedl, že minimálně v březnu, tedy měsíc před schůzkou u Schmalze, Koudelka věděl, že žádostí o změnu, kterou podala městská část Praha 9, se na magistrátu zabývají již od srpna 2011.

Podivné jednání Koudelky oznámil protikorupční policii zástupce společnosti Tesla Properties George Formandl – právě po něm Koudelka požadoval desítky milionů. Z přepisu záznamů komunikace zúčastněných osob vyplynulo, že Koudelka se opakovaně pasoval do role jediné kompetentní osoby, která dokáže změnu vyjednat.

Koudelka a jeho právní zástupce postavili obhajobu na tom, že se ve skutečnosti jednalo čistě o obchodní spor, v němž se obžalovaný snažil společnosti Tesla Properties pomoci se změnou územního plánu, aby mohlo dojít v areálu Tesly Hloubětín k výstavbě bytů a komerčních prostor. Představitelům společnosti vysvětloval, že v minulosti postupovali chybně. Obžalovaný vyjádřil politování nad některými svými výroky, které pronesl v komunikaci se svědky a druhým obžalovaným: týkaly se jeho výsadního postavení v procesu změny územního plánu na pražském magistrátu. Šlo prý o nešťastný „Koudelkův marketing“.

Jak to bylo se schůzkou na magistrátu?

I po úterním verdiktu však v případu zůstávají nevysvětlené skutečnosti. Kdo a jak zorganizoval 4. dubna 2012 schůzku na magistrátu? Nevíme ani, jakou přesnou roli hráli v případu dva svědci a zároveň účastníci onoho setkání Jaroslav Mráz a Jiří Morávek.

Z jednání u soudu vyplynulo, že Koudelka požádal svého známého Pošíka, aby zařídil schůzku na magistrátu s dostatečně významnou osobou. Pošík dále setkání domlouval přes Morávka, jednatele firmy Czech Garant, jenž je spolu s Mrázem členem statutárního orgánu nadace Amissa.cz.

Jasno do případu nevnesl ani člen pražského zastupitelstva Schmalz. Po roce od inkriminované schůzky si u soudu na jednání vzpomněl jen matně: „Jak schůzka vznikla, nechci nějak moc rozebírat, protože to úplně přesně nevím. Běžně se občané ohlásí sekretariátu výboru a domluví si schůzku.“

Jak probíhá změna územního plánu?

Soud se detailně zabýval různými aspekty procesu změny územního plánu. Předvolal si i úřednici magistrátu, která popsala změny týkající se územního plánování v hlavním městě za posledních deset let a zmínila roli jednotlivých orgánů, které do projednávání zasahují. Ještě před tím se však soudce Kadlec zeptal zastupitele Schmalze, jak dlouho trvá proces změny územního plánu a jak probíhá. Éterem jednací síně proletěla odpověď: „Já v té věci nejsem žádný odborník. V té funkci (předsedy výboru pro územní rozvoj - pozn. redakce) jsem z politických důvodů a jen krátce od počátku roku 2012. Nepovažuji se za nějakého velkého odborníka na ten proces.“

Schmalz popsal jednání ve své kanceláři takto: „Byl jsem překvapen, kolik lidí se na té schůzce nahrnulo do kanceláře. Řekl bych, že drtivou většinu z nich jsem neviděl ani jsem je neznal. Pochopil jsem, že se jedná o nějakou změnu v Hloubětíně. Pochopil jsem, že jde o nějaký brownfield a město deklarovalo zájem o jeho revitalizaci. Nicméně pánové se tam začali mezi sebou hádat, a tak jsem je vyhodil.“

Jenže soudce Kadlece na základě přepisu rozhovoru z monitorované schůzky zajímalo, jestli si svědek vzpomíná, zda na setkání byla řeč o 50 milionech. „Pánové mluvili jeden přes druhého. Jestli z nějakého záznamu, který máte k dispozici a já ho neznám, vyplývá, že jsem reagoval na něco konkrétního, tak to určitě moje vzpomínka není,“ řekl Schmalz.

Hned v úvodu svého svědectví nicméně pražský zastupitel vypověděl, že kromě místostarosty Prahy 9 Marka Doležala a architekta Petra Hlaváčka znal z minulosti i dalšího účastníka setkání: „Pana Mráze znám ze zastupitelstva. Někde jsem se s ním seznámil v kuloárech.“

Tajemní prostředníci

Nespokojili jsme se s dílčím vysvětlením pozadí magistrátní schůzky a chtěli jsme vědět, jaká byla role účastníků schůzky Mráze a Morávka. Soudce Kadlec k tomu po líčení ČESKÉ POZICI řekl: „Ti jsou mimo náš příběh. Nás zajímají, pouze pokud jde o organizaci a průběh schůzky. Jak se na tom měli podílet dál, to z hlediska trestního práva není podstatné. Jde o to, že na základě nepravdy by někdo uzavřel smlouvu na 50 milionů korun. A jestli by si to nechal pan Koudelka pro sebe, anebo by následně řekl panu Mrázovi, že zařídí nějakou smlouvu a peníze by se dále dělily, je z hlediska trestního práva jedno. Jakákoliv zainteresovanost pana svědka Mráze, byť možná počítal, že by z toho nějakou navazující smlouvu na inženýring uzavřel, je nejasná.“

P.S. Během sběru informací o případu narazila ČESKÁ POZICE na tvrzení, že Mráz a Morávek se pohybují v okolí Ondřeje Palounka, šedé eminence ODS v Praze 4, v níž je členem i Schmalz. Palounek v rozhovoru pro ČESKOU POZICI v březnu potvrdil, že oba muže zná, ale byznys s nimi prý neřeší.

Amerika těží, Evropa se pohoršuje. A závidí.

Jan Žižka — Wed, 22 May 2013 08:18:16 +0000

Obdaroval pánbůh Ameriku větší měrou než Evropu? Řeč je o břidlicovém plynu (a také ropě), který z USA dělá novodobou surovinovou velmoc. A také zemi, kde jsou náklady na energie podstatně nižší než v Evropě, což znamená nespornou konkurenční výhodu v globální hospodářské soutěži.

Je ale jasné, že hlavní rozdíl nebude v „božských darech“. O možnosti těžit břidlicový plyn se mluví i na starém kontinentu, ale taková vize naráží jak na odpor ekologů, tak na lobbying konkurence, která profituje z konkurenčních energetických zdrojů. Evropa je v posledních letech známa tím, že dává přednost dražším cestám k zajištění energií kvůli svým ideálům. Ty se některým jejím obyvatelům líbí, jiným stále méně.

Připusťme, že těžit břidlicový plyn – s využitím chemikálií – v podmínkách hustě osídlené Evropy je skutečně problém. Také ale musíme počítat s tím, že ekologický zisk může přinášet ekonomické a sociální ztráty. Minimálně v krátkodobém měřítku. A to je v době hospodářského marasmu čím dál větší problém. Těžba břidlicového plynu ve Spojených státech se logicky stává tématem pro nynější summit Evropské unie o energetice, stejně jako vysoké evropské náklady na podporu obnovitelných zdrojů.

Jednotlivé evropské země se ve skutečnosti příliš neohlížejí na ostatní státy, slova o jednotném trhu jsou dost vzdálená realitěStarý kontinent se dnes opět poohlíží po zemi za oceánem, což mnohé Evropany bezesporu musí iritovat. Pohoršení nad tamní pochybnou těžbou střídá více či méně skrytá závist. Navíc jde o energetiku, tedy oblast, v níž Evropa v minulých letech přicházela s řadou velkolepě vyhlašovaných politik. Jenže se ukazuje, že právě v tom je ten největší problém – množství opatření, v nichž se už pomalu nikdo nevyzná a která jsou často protichůdná, vytváří zmatek a narušuje trh. Typickým příkladem je současný krach systému emisních povolenek, jenž neplní svůj účel – vzhledem k nízkým cenám povolenek ani nemotivuje k investicím do nízkoemisních elektráren.

Jednotlivé evropské země se ve skutečnosti příliš neohlížejí na ostatní státy, slova o jednotném trhu jsou sice pěkná, ale dost vzdálená realitě. Příklad: Ať už se na odchod Německa od jaderné energetiky díváme jakkoliv, faktem je, že Berlín postavil ostatní Evropany před hotovou věc. Pokud pomineme, že kromě obnovitelných zdrojů tak opět (snad dočasně) povzbudil výrobu elektřiny z uhlí, také donutil své sousedy, aby na hranicích chystali ochranná opatření proti náhlým návalům proudu z obnovitelných zdrojů. Jako cesta ke skutečně jednotnému trhu to nevypadá.

Těžba břidlicového plynu je pro Evropu hodně citlivé téma s nejistými výsledky, ale právě jednotnější energetický trh by podle různých analýz mohl cenu energií v Evropě podstatně srazit. Přitom možná ještě více než o „jednotnost“ jde o to, aby to byl opravdu „trh“.

Na summitu EU teď o dobrých úmyslech uslyšíme hodně. Ale stejně jako dříve v minulosti máme důvod se obávat, že po čase zase prohlásíme to pověstné: „skutek utek“.

Až západní civilizaci ovládne levý mozek…

Benjamin Kuras — Wed, 22 May 2013 08:14:50 +0000

Odlišné funkce levé a pravé části lidského mozku studuje neurologie už více než 50 let. Vystopovat vliv rozpolceného mozku na kulturu, politiku a vývoj civilizace však potřebovalo širší kontext odborných dovedností a vědomostí. Ty se poštěstilo nastřádat Iainu McGilchristovi, oxfordskému literárnímu historikovi přeškolenému v psychiatra a s důkladnými znalostmi filozofie a dějin umění.

Jeho kniha The Master and His Emissary: The Divided Brain and the Making of the Western World (Mistr a jeho emisar. Rozdělený mozek a utváření západního světa) je nepřetržitou řadou úžasů nad objevy faktů, událostí, jevů a myšlenkových systémů, které jsou v západní civilizaci přímým důsledkem rozpolcenosti mozku. Ta je u západního člověka výraznější než v jiných civilizacích a příčinou jeho velkolepé a v dějinách nebývalé kreativity střídající se s děsivou ničivostí.

Emisar zrazuje mistra

Dvojí mozek, ve kterém se odehrává nesmírné množství spojů, je systém vzájemně si oponujících prvků a procesů, jejichž protichůdnost umožňuje komplexní vnímání světa a reakce na něj. Obě poloviny mozku se účastní všech mentálních procesů společně a jedna druhou kontroluje, opravuje a usměrňuje vzájemnou výměnou „názorů“ na každý vjem několikrát za vteřinu. V ideálním stavu spolu harmonicky spolupracují, ale často vyvíjejí konflikt, který hrozí zničit vše, co spolu vytvořily.

Dle McGilchrista se naše civilizace nachází „v rukou emisara, sice nadaného, ale ambiciózního regionálního byrokrata sledujícího vlastní zájmy“

McGilchrist tento stav uvádí Nietzscheho příběhem o moudrém vladaři, duchovním mistrovi, jehož popularita vyžadovala, aby do ovládaných krajů vysílal pečlivě školené emisary jeho moudro předávat a v jeho duchu vládnout. Jeho nejchytřejší, nejdůvěrnější, ale i nejctižádostivější emisar jednoho dne začne sám sebe považovat za mistra a od něho naučené moudrosti využívat ve svůj prospěch. Mistrem pohrdá, jeho rady ignoruje, jeho trpělivost vnímá jako slabost a usurpuje si jeho moc. Říše moudrého vladaře se proměňuje v tyranii a brzy se hroutí.

Tento starodávný příběh se již nejméně 500 let odehrává v nás, našich mozcích, v historii západní kultury, filozofie, politiky, vědy, náboženství a umění, všímá si McGilchrist. Vzpoury emisarů proti mistrům se v historii dají odpozorovat v opakovaných „seismických přesunech“. V tuto chvíli se naše civilizace nachází „v rukou emisara, sice nadaného, ale ambiciózního regionálního byrokrata sledujícího vlastní zájmy“. Mistr, jehož moudro dalo lidu mír a bezpečnost, je svým emisarem „zrazen a odváděn v řetězech“.

Funkce pravého a levého mozku

Samotný účel rozděleného mozku je evoluční, domnívá se McGilchrist – nejen vědomí, nýbrž o stupeň vyšší nadhled nad vlastním myšlením, schopnost vlastní vědomí sledovat. Právě ta povyšuje člověka nad ostatní živočichy. Rozdělení mozku umožňuje přijímat ze světa pravou polovinou vjemy a informace, a ty pak levou polovinou analyzovat, třídit, klasifikovat, pojmenovávat, abstrahovat, depersonalizovat a ideologizovat, a takto zpracované je předávat zpět pravé polovině k doladění s prožitou realitou.

Pravý mozek žije, vnímá, představuje si a tvoří. Levý mozek vysvětluje, racionalizuje a vnímá bytosti jako věci.
Pravý mozek sleduje svět v širokém obraze se všemi souvislostmi, v pohybu a vývoji. Levý mozek zaostřuje na zúžené detaily mimo kontext.
Pravý mozek myslí osobně a v příbězích. Levý mozek neosobně a v kategoriích.
Pravý mozek si libuje ve zkoumání neznáma, nových věcí a souvislostí. Levý mozek zážitky redukuje do kategorií a klasifikací známých, zavedených, snadno srozumitelných a vměstnatelných do doktrín a dogmat.
Pravý mozek se baví nesrovnalostmi, paradoxy a nedořešenými situacemi, aniž by potřeboval jasné odpovědi a soudy. Levý mozek potřebuje okamžitě vjemy rozdělit na správné a chybné, pravdy a bludy.
Pravý mozek je tvůrce. Levý mozek správce a byrokrat.
Pravý mozek je otevřený do světa. Levý mozek je zaměřený na sebe a svoje detailní úkoly, aniž by znal jejich účel a kontext.
Pravý mozek je dobrodruh a objevovatel. Levý mozek pedant a byrokrat.
Pravý mozek je novým vjemům, pohledům a nápadům otevřený bujarý demokrat. Levý mozek je sešněrovaný umravňovatel s totalitními sklony.
Pravý mozek zvídá po nových informacích. Levý mozek je zapracovává do starých známých rámců.
Pravý mozek integruje. Levý mozek tříští.
Pravý mozek prezentuje realitu. Levý mozek své představy o realitě.
Myšlení pravého mozku je zkušenostní a zážitkové. Myšlení levého mozku ideové a ideologické.
Pravý mozek žongluje s metaforami. Levý mozek vypiplává definice a redukuje metafory na klišé.
Pravý mozek používá zdravý (selský) rozum. Levý mozek intelektualizovanou „racionalitu“.
Pravý mozek se dokáže realitou unášet (inspirovat) a baží po vědění. Levý mozek realitu potřebuje ovládat a baží po moci. Jeden bez druhého se neobejdou, vzájemně se doplňují.
Pravý mozek získává celý obraz, ale nevnímá všechny detaily. Levý mozek mu detaily podrobně, efektivně a pilně zpracovává každý zvlášť a vrací ke konečnému rozhodnutí, jak zapadají do celkové reality, co znamenají a jak s nimi pracovat.
Pravý mozek bdí, střeží, brouzdá realitou a skenuje čerstvé osobní zážitky. Levý mozek je třídí na neosobní informace.
Pravý mozek je intuitivní. Levý mozek koncepční.
Pravý mozek vládne s pokorou, zvědavostí a vědomím nevědomosti. Levý s arogancí a s ignorancí své ignorance.

Metaforické myšlení

Metaforické myšlení pravého mozku jej činí mistrem. Metafora, vysvětluje McGilchrist, je vyšší stupeň vědomí než abstrakce a explicita. Není jen reflexí minulých událostí, nýbrž i prostředkem k něčemu „vpravdě novému“, na rozdíl od pouhých „novot“: „Když metafora žije v mysli, dokáže generovat nové myšlenky a chápání – je kognitivně reálná a aktivní.“ Veškeré chápání, ať už nás či okolního světa, závisí na volbě správné metafory. Její explicitní zpracování (funkce levého mozku) nás vrací ke starému známému a znemožňuje nám učit se nové.

Účinné fungování celého mozku však závisí na tom, že pravému mozku se po odevzdání všech informací ponechává konečné rozhodovací právo a levý mozek se jeho rozhodnutími řídí. Proto musí levý mozek svoje pilné detailní bádání předávat zpět ke konečnému soudu a rozhodování pravého. A v tom je právě háček: on to ten levý mozek přestává dělat, hraje si na mistra, své informace mu nevrací, a věří nejen, že se bez něho obejde, nýbrž že je to tak správně, pravdu má on a mistr se mýlil.

McGilchrist pak provází oslnivě erudovaným výkladem konkrétních událostí, osob a děl západní historie, filozofie, politiky, literatury, hudby a výtvarného umění, který se čte s požitkem a napětím jako detektivka. Kdo či co v dávných i novodobějších dějinách má zásluhy na tom či onom tvůrčím posunu, kdo či co je původcem naší ničivosti. Která obohacující historická událost byla výsledkem nadvlády pravého mozku, která ničivá událost se dá přičíst rebelii levého.

Rebelie levé poloviny

Hlavních „seismických přesunů“ je několik. Náhlá exploze pravého mozku a intuitivní tvořivosti nastala v Řecku začátkem 6. století před naším letopočtem realistickým zobrazováním individuální tváře s poznatelnými výrazy emocí a individualistickou poezií bohatou na metafory. Ta přinutila k prudké evoluci i mozek levý, který přivedl na svět analytickou filozofii, kodifikaci zákonů a klasifikaci anatomie.

Po určitou dobu se obě části mozku zdokonalovaly více méně vyrovnaně. Následnou rebelii levého mozku McGilchrist spojuje s řeckým písmem, a to se dvěma jeho aspekty.

Prvním je přechod z písma „sylabického“ (psaného bez samohlásek jako okolní jazyky hebrejština nebo féničtina) na „fonetické“ (včetně samohlásek). Tím se oslabila nutnost (pravomozkové) představivosti a chápání slov v kontextu a posílilo (levomozkové) analytické zaměření na detail.

Druhým pak přechod z původního směru psaní pravolevého přes nejprve „volské orání“ (řádka pravolevá následovaná „levopravou“ atd.) na konečné psaní zleva doprava. To se ustálilo okolo 4. století před naším letopočtem. Informace sdělované písmem se začaly vstřebávat levým mozkem místo pravým.

Rebelie levého mozku proti pravému ovládla Řecko, Řím a celý křesťanský scholastický dogmatický středověk

Rebelie levého mozku proti pravému pak ovládla Řecko, Řím a celý křesťanský scholastický dogmatický středověk. Pravý mozek opět explodoval v renesanci, vědecko-technické revoluci a anglosaském osvícenství, zatímco osvícenství francouzské jej nechalo opět požrat mozkem levým. Pravý mozek se na krátko opět probudil romantismem. Levý mozek pak pohltil i tvořivou vědu a v dnešní době i ji – a s ní celou západní filozofii a politiku – proměňuje v další dogmatickou tyranii potírající individualitu, imaginaci, kontextuální nadhled, kreativitu a svobodné myšlení a vnímání reality.

Vize světa

Svět totálně ovládaný levým mozkem bude podle McGilchristovy vize vypadat přibližně následovně:

Ztráta širšího obrazu a nadhledu a jejich náhrada úzce zaostřeným omezeným, ale detailním a nesouvislým viděním světa.
Sílící specializace a „technizace“ vědění.
Náhrada vědění záplavou informací bez rozlišování hodnot.
Nedůvěra ve vědění, expertízu a moudrost získané přímými zkušenostmi a neúcta k praktickým dovednostem.
Ztráta soudnosti vyměněná za posedlost titěrnostmi.
Technologizace coby prostředek manipulace a ovládání světa provázená byrokratizací jako systémem abstrakce a kontroly.
Mechanické vnímání života, vnímání bytostí jako předmětů.
Ztráta schopnosti zachovávat si jedinečnou osobnost.
Fragmentace a vnímání společnosti jako souhrnu náhodně dohromady naházených a vzájemně nesouvisejících odcizených osob, pro něž hlavní hodnotou a smyslem je užitkovost.
Zaostření na hmotné věci na úkor živých osob.
Odosobnění lidských vztahů.
Exploatace místo kooperace.
Individuality „vyžehlené do kategorií“ (sociální, etnické, profesní, genderové, apod.).
Nahrazení důvěry paranoiou mezi lidmi, skupinami a mezi vládou a ovládanými.
Vlády usilující o totální kontrolu.
Posílení touhy po moci a po kontrole druhých.
Rozumnost nahrazená „racionalitou“, kdy se samotný pojem rozumnosti stává nesrozumitelný.
Ztráta vhledu, empatie a flexibility spojená s neochotou přijímat odpovědnost.
Nedostatek vůle k sebeovládání a vlastní motivaci nahrazený chamtivostí a touhou manipulovat druhými.
Neschopnost úžasu a vnímání kouzelnosti.
Ztráta smyslu pro paradox a volnost interpretace nahrazená explicitností vyjadřovanou čím dál podrobnějšími zákony, zjednodušeným a abstrahujícím jazykem, nemelodickou hudbou zredukovanou na rytmus.
Ideje, ideologie a dogmata vítězící nad zážitky a zkušenostmi.
Zánik tradic jako nepotřebného balastu.
Iluze sebejistoty umrtvující touhu po novém poznávání.

Mnozí si možná řeknou, že k tomu nemáme příliš daleko.

The Master and His Emissary: The Divided Brain and the Making of the Western World
(Mistr a jeho emisar. Rozdělený mozek a utváření západního světa)
AUTOR: Iain McGilchrist
VYDAL: Yale University Press 2009
ROZSAH: 608 stran

Vědci naměřili rekordní úroveň CO2 v ovzduší. Znamená to něco?

Jan Charvát — Tue, 21 May 2013 22:05:20 +0000

Klimatické změny, které planetu čekají v nejbližším desetiletí, už zvrátit nedokážeme. Vývoj druhé poloviny století ale ovlivnit můžeme, myslí si astronom a odborník na klimatické změny z Centra výzkumu globální změny Akademie věd ČR Jan Hollan. Americkými kolegy nedávno naměřená koncentrace CO2 v ovzduší 400 ppm (počet molekul oxidu uhličitého v milionu molekul vzduchu) je podle Hollana symbolická, a měla by přimět státy k urychlené snaze o omezení spalování fosilních paliv, při kterém se do atmosféry vylučuje CO2.

Pokud se státy nedohodnou a neodvrátí hrozbu, dojde podle českého experta v době ne tak vzdálené k rozvratu zemědělství v nejúrodnějších oblastech, přesunům postupně až stovek milionů lidí ze zbídačených oblastí, občanským i mezinárodním válkám a ke zkáze hlavních přístavních měst. Hollan navrhuje pro začátek v principu jednoduché opatření: výrazně zpoplatnit palivo vylučující CO2, stejně jako je tomu u benzínu.

ČESKÁ POZICE: Zkuste nejprve úplným laikům vysvětlit, co si mají představit pod pojmem „globální oteplování“. Nebo je přesnější pojem „globální změny klimatu“?

HOLLAN: Globální oteplování je proces, kdy roste teplota Země. Zpravidla se hodnotí odchylky teploty přízemního vzduchu nad pevninami či ledem a teploty vody na povrchu oceánů oproti nějakému minulému období. Z nich se vypočte jediné číslo, průměr pro celou planetu. Ten vzrostl od konce 19. století již téměř o osm desetin stupně. Zdrojem tepla pro takový proces je, že Země nevrací do vesmíru tolik tepla, jako pohlcuje ze slunce. Devět desetin onoho tepelného přebytku se přitom schovává do hloubek oceánů – a pozorovaný nárůst jejich teplot je tvrdým důkazem, že Země má velmi přebytkový „tepelný rozpočet“.

Údaj o průměrném nárůstu teplot zemského povrchu nebo o ohřívání oceánů ale nijak neilustruje, co všechno se vlastně mění. Například skutečnost, že Arktida se otepluje několikrát rychleji, zejména v zimě, když tam Slunce moc nesvítí. A už vůbec ne, jak taková zcela nová, tmavá a teplá Arktida rychle mění charakter počasí na celé severní polokouli. Nebo to, jak více než průměry teplot narostly horké extrémy a sucha vedoucí k rozsáhlým výpadkům úrody, nutnosti vybíjení dobytka, ba i ke hladomorům – a jak také přibylo povodní a záplav. Vlivem globálního oteplování se klima mění až nečekaně rychle po celém světě, většinou hodně nepříznivě. „Vlivem globálního oteplování se klima mění až nečekaně rychle po celém světě, většinou hodně nepříznivě“

Globální změna klimatu je důsledkem přebytkového tepelného rozpočtu planety. A protože vede k mnoha změnám společenským a ekonomickým, česky můžeme přesněji hovořit o klimatické změně zahrnující nejen atmosféru a oceány, ale celou biosféru i lidstvo.

ČESKÁ POZICE: Našli vědci přímou souvislost mezi hladinou CO2 a oteplováním?

HOLLAN: Vztah mezi koncentrací CO2 v ovzduší a globální teplotní změnou spočítal už Svante Arrhenius koncem 19. století a objasnil tím, jak mohlo docházet ke střídání ledových a meziledových dob ve čtvrtohorách. Začátkem 20. století pak předpověděl, že vlivem proměny fosilních paliv na oxid uhličitý se Země výrazně ohřeje. Jen podcenil, jak rychle spotřeba paliv a tím i obsah CO2 poroste. Dnešní fyzikální model se od toho Arrheniova liší jen přesnější znalostí toho, jaké vlnové délky slunečního a infračerveného záření jsou v různých místech ovzduší pohlcovány a tím, že umíme modelovat proudění vzduchu a vody v oceánech.

Teplota Země bývala jednoznačně daná obsahem skleníkových plynů a tím, kolik slunečního záření Země pohlcovala, tedy jak byla tmavá. Nyní ale skleníkových plynů skokem přibylo tak rychle, že bude trvat, než se teplota dostane do rovnováhy s takovým ovzduším, jaké zde nebylo miliony let. Pro oteplování za poslední čtyři desetiletí není známa žádná jiná příčina než nárůst koncentrace CO2 a dalších látek vypouštěných naší civilizací (hlavně metanu, sazí, oxidu dusného), a pozorované ohřívání Země je s antropogenními popudy, jak je známe, v dobrém souladu.

ČESKA POZICE: Jaký má CO2, laicky řečeno – dosah? To znamená, jak daleko od zdroje znečištění může působit?

HOLLAN: Během týdnů se rozšíří podél rovnoběžky, během měsíců po celé polokouli, během roku do celé atmosféry. Většina se jej rozpustí v oceánech, které se tím rychle okyselují. Dokonce desetkrát rychleji než při jakési obdobě před 55 miliony let. Ještě po jednom tisíci let jej ale v ovzduší zbude celá pětina.

ČESKÁ POZICE: Proč by situace nyní měla být nějak vážná, když v minulosti na povrchu země panovala i vyšší teplota?

HOLLAN: Takové vyšší teplotě byla přizpůsobená celá biosféra. Jenže dnešní růst teplot je alespoň desetkrát rychlejší než kdykoliv v minulosti, a to by byl pro biosféru velký problém, i kdyby lidstvo neexistovalo. Ale ono existuje a je nesmírně početné, využívá produkci pevnin a oceánů takřka bezezbytku. Aby takové husté zalidnění mohlo trvat, mělo by místní klima být takové, v jakém se to či ono osídlení vyvinulo. Rychlé mizení stabilního klimatu znamená ztrátu obživy a nakonec i pouhé obyvatelnosti mnohých území. Jiná, vhodnější ale už žádná nejsou k dispozici, na rozdíl od dob před mnoha tisíci let.

ČESKÁ POZICE: Kolem globálních změn klimatu existuje mnoho vědeckých studií, které si často navzájem protiřečí. Jak je to možné, když věda se má opírat o fakta?

HOLLAN: V oboru klimatické změny vyšlo prací, které došly k závěrům protiřečícím stavu vědeckého poznání, velice málo. To, že vůbec vyšly, bylo většinou způsobeno nevalným, ne-li vůbec chybějícím recenzním řízením. A to, v čem se mýlily, jaké chybné metody používaly, vzápětí popsaly práce, které takové kontroverzní závěry vyvrátily. Víte, ono to poznání, že jsme příčinou klimatické změny a že budoucnost nevypadá růžově, je hodně nepohodlná pravda. A zejména mezi staršími badateli jsou tací, kteří se s ní nedokážou smířit a vybírají si jen taková data, která by mohla potvrdit jejich postoj. „V oboru klimatické změny vyšlo prací, které došly k závěrům protiřečícím stavu vědeckého poznání, velice málo“

ČESKÁ POZICE: Jedním z argumentů skeptiků, kteří popírají vliv člověka na klima, je, že spalováním fosilních paliv člověk pošle do atmosféry jen zlomek CO2 oproti tomu, co vyprodukuje příroda. Jak byste se vyrovnal s touto námitkou?

HOLLAN: Jediná setrvalá přírodní produkce je z vulkanické činnosti – a ta činí jen jedno procento toho, co nyní z fosilních paliv uvolňuje lidstvo. Přepočítáno na uhlík, je to desetina gigatuny ročně oproti deseti gigatunám ročně.

ČESKÁ POZICE: A pokud jde o argument, že se globální oteplování zastavilo již v roce 1998?

HOLLAN: Oteplování zemského povrchu není rovnoměrné, protože jde vlastně jen o drobty tepla, které se téměř všechno ukládá do hloubek oceánů. Když se do oceánů uloží méně, více zbude na zemský povrch, to je tehdy, když panuje stav El Niño – to nejsilnější za sto let ovlivnilo teplotu povrchu v roce 1998. V posledních pěti letech převažoval stav La Niña, v němž oceány naopak teplo z ovzduší odebírají. Dlouhodobý trend oteplování je ale stále týž, šestina stupně za desetiletí.

ČESKÁ POZICE: Nedávno byl vyvrácen také argument těch, kteří zpochybňovali přesnost teploměrů monitorujících oteplování, když se naměřené hodnoty porovnaly s daty z družic a byly totožné. Jak na tento argument reagovali skeptici?

HOLLAN: Ne skeptici, ale „takzvaní skeptici“ či klimaskeptici. Ocituji ze skepticalscience.com: „Vědecký skepticismus je zdravý. Vědci se mají vždy podněcovat, aby svému oboru lépe porozuměli. Ale s popíráním klimatické změny to tak není. Takoví lidé usilovně kritizují jakýkoliv doklad, který svědčí o lidmi způsobovaném oteplování Země a vítají jakýkoliv argument, úvodník, článek na blogu nebo studii tvrdící, že vyvrací globální oteplování.“

Hájit dnes postoj, že se za posledních sto nebo čtyřicet let neoteplilo, je na úrovni popírání skutečnosti, že tvar Země je jen málo odlišný od koule. Je-li pro někoho placatá a žádné družice kolem ní nekrouží, pak ho nepřesvědčí ani zářijové snímky Severního ledového oceánu či zprávy o tom, jak jej během několika letních měsíců obepluly malé plachetnice.

ČESKÁ POZICE: Ale v jednom případě si vědci zabývající se změnami klimatu naběhli sami. Když hackeři získali obsah jejich e-mailů a některé z nich působily, jako když vliv člověka na klima uměle přeceňují. Pro aféru se vžil název „climategate“.

HOLLAN: To si vědci nijak nenaběhli. Obsah e-mailů byl bezproblémový, jak potvrdila řada následných přezkoumávání. To jen vhodně citované útržky mohly s patřičným komentářem u laiků způsobit dojem, že vědci něco podezřelého „kují“. Ukrást soukromou korespondenci je zločin, tenhle se jistě neudál náhodou. Citovat pak kousíčky textů odborného slangu za účelem zmatení veřejnosti je pak už odporná propaganda a hanba těm médiím, která se na ní podílela. „Hájit dnes postoj, že se za posledních sto nebo čtyřicet let neoteplilo, je na úrovni popírání skutečnosti, že tvar Země je jen málo odlišný od koule“

ČESKÁ POZICE: Domníváte se, že vědecké studie popírající vliv člověka na klimatické změny jsou zmanipulované úmyslně? Za jakým účelem a kým? Přece jen je dělají lidé, kteří žijí na té samé planetě jako my a oni nebo jejich děti ponesou důsledky jejich chování?

HOLLAN: Jsou tvořeny se sobeckým či zlým úmyslem. Takoví lidé buď nemyslí na další generace, nebo nevnímají realitu. Někteří jsou jen podivíni, ale mnoho lidí z byznysu popírání klimatické změny bych označil za darebáky. Mají své obdoby i v jiných oborech, ostatně jsou to leckdy titíž, co předtím „vědecky“ popírali škodlivost kouření.

ČESKÁ POZICE: Jakou roli v tom může hrát Václav Klaus a co do debaty jeho kniha Modrá, nikoliv zelená planeta přináší? Myslíte si, že jedná z nevědomosti nebo účelově manipuluje? Proč je jeho kniha populární v tolika zemích?

HOLLAN: Hádal bych to druhé. Vliv měl naštěstí asi jen v Česku, doufám, že to čas brzo odvěje. Jinde je brán jen jako kuriozita a ta jeho knížka vychází vždycky s podporou fosilního průmyslu, viditelnou nebo skrytou. Populární ta knížka může být tak leda u těch, kteří považují Ericha von Dänikena za skutečného vědce, abych vzal letitý příklad; nově například Bjørna Lomborga.

ČESKÁ POZICE: Nedávno stanice Mauna Loa naměřila hodnotu pro CO2 400 ppm (parts per milion, počet molekul oxidu uhličitého v milionu molekul vzduchu). Co tato hranice znamená? Je pouze symbolická?

HOLLAN: Hodnota 400 ppm se dobře pamatuje. Je nepochybné, že je neslučitelná s cílem, který si daly všechny fungující státy již v roce 1992, totiž stabilizovat koncentraci skleníkových plynů na úrovni, která by předešla nebezpečnému narušení klimatického systému vlivem lidské činnosti. Koncentrace 400 ppm nebezpečné narušení garantuje, ostatně už nastalo. Bohužel, vlivem dnešního a dále rostoucího užívání fosilních paliv koncentrace CO2 v ovzduší poroste dál. Už i všichni státníci a velcí finančníci vědí, že je nutné fosilní paliva nechat v zemi. A že je nutné od nich odstoupit hodně rychle – začít se mělo už dávno.

Historický nárůst oxidu uhličitého v ovzduší (leden 2012)

ČESKÁ POZICE: Jak moc jsou údaje z této měřící stanice věrohodné a jak reprezentativní pro zbytek planety, nemůže je ovlivňovat nějaký znečišťující zdroj?

HOLLAN: Jsou to ty nejlepší na světě, od světového průměru se liší jen tím, že jsou ze severní polokoule, kde je většina zdrojů CO2, takže jsou zejména koncem jara nad světovým průměrem. Stanice je čtyři kilometry nad mořem uprostřed Tichého oceánu, místní vlivy jsou jen vulkanické emise, jejichž vliv se snadno vyloučí – nepoužijí se měření, když fouká od nich.

ČESKÁ POZICE: Došli jste vy na měřících stanicích v Česku k podobným výsledkům?

HOLLAN: Naše dosavadní měření nejsou určená ke zjišťování přesné hodnoty koncentrace, jen přesně zachycují její změny, abychom věděli, kolik uhlíku se zrovna ukládá do daných nevelkých ekosystémů nebo se z nich naopak uvolňuje; ve vegetačním období ve dne převažuje ukládání, v noci probíhá jen uvolňování. Jedná se o koncentrace přízemní, které jsou v oblastech s vydatnými zdroji CO2 vyšší než ty vysoko v ovzduší, i když jsou naše stanice co možná daleko od míst, kde se spaluje hodně fosilních paliv.

Úroveň přes 400 ppm se v urbanizovaných oblastech Evropy v zimě běžně vyskytuje už mnoho let. A vzhledem k tomu, že i v odlehlejších oblastech, jako je Bílý Kříž, činí průměrný rozdíl mezi zimním maximem a letním minimem koncentrací několikrát více, než je tomu na Mauna Loa, tak i v Beskydech už byla hodnota 400 ppm v zimě jistě překračována. Letos ale zahájíme provoz na nové měřicí stanici zcela jiného typu, na čtvrt kilometru vysoké věži – ta bude přispívat i do světových dat reprezentativních pro stav globální atmosféry.

ČESKÁ POZICE: Politici podstatné části světa, včetně Evropské unie, o globálních změnách klimatu nepochybují a přizpůsobují tomu politiku. Podle vás to však stále není dostatečné. Proč?

HOLLAN: Vždycky jim do toho přijdou jiné věci, které musejí řešit akutně. Opatření, která by zastavila růst světových emisí a nastolila jejich trvalý pokles, se už léta odkládají, a emise rostou. To základní opatření je přitom v principu jednoduché: jakékoliv palivo se musí dostatečně zpoplatnit, hned jak se vytěží, podle svého obsahu uhlíku. Dostatečně, to by v horizontu deseti let mělo znamenat tak 50 eur za tunu uhlíku, čili 180 eur za tunu CO2, o něco méně, než činí spotřební daň na pohonné hmoty.„To základní opatření je v principu jednoduché: jakékoliv palivo se musí dostatečně zpoplatnit, hned jak se vytěží, podle svého obsahu uhlíku“

Nesměl by to být ale příjem státního rozpočtu, ale vybrané veliké peníze by se musely rozdělit rovnoměrně na všechny obyvatele. Chudí s malou spotřebou by tím byli odměněni, ekonomika by fungovala lépe než dnes. Rozběhnout takový systém v globálním měřítku ale vyžaduje příznivé veřejné mínění a společné odhodlání lídrů čínského, hinduistického, muslimského i křesťanského světa.

ČESKÁ POZICE: Co může podcenění rizika CO2 v atmosféře v krátkém a dlouhém období způsobit? Navýšení teplot se zdá být pro laika poměrně malé až nepozorovatelné.

HOLLAN: Rozvrat zemědělství v nejúrodnějších oblastech, přesuny postupně až stovek milionů lidí ze zbídačených oblastí, občanské i mezinárodní války, těžkou situaci v Evropě, do níž se oprávněně budou tlačit desítky milionů lidí z úplně jiných kultur. To je bohužel vývoj, jehož počátky už pozorujeme. Dále pak změnu vývoje lidské populace z dosavadního růstu na rychlé vymírání koncem století. Za sto let a dále pak asi zkázu hlavních přístavních měst, kolébek naší kultury a základen našeho hospodářství. Ani to nechci domýšlet. Viz například zpráva Světové banky.

ČESKÁ POZICE: Jaké „rozmary“ počasí bychom mohli zažít v našich zeměpisných šířkách?

HOLLAN: Divočejší průběh zim s teplými obdobími a holomrazy, nečekanými přívaly sněhu a prudkým táním s deštěm a povodněmi. Suché půlroky, jako byl u nás v Brně ten od podzimu 2011 do jara 2012, extrémní horka, sucha a nedostatek vody v letních měsících. Bouřky se srážkami až 200 milimetrů. Občasný orkán, který se z Atlantiku dostane až k nám. Naše klima už přestalo být tak pěkně mírné, jak jsme se o něm učili ve škole, a bude se od takového charakteru dále vzdalovat.

ČESKÁ POZICE: Dá se tedy podle vás ještě tento trend zvrátit?

„Naše klima už přestalo být tak pěkně mírné, jak jsme se o něm učili ve škole, a bude se od takového charakteru dále vzdalovat“HOLLAN: Trend v nejbližším desetiletí už ne, ale jeho tempo se v těch dalších samozřejmě zpomalit dá. Snad se dá i obrátit trend změny globální teplotní odchylky v druhé půli našeho století. Stále ještě existuje aspoň šance, že když pak koncentrace klesne pod 350, nebo raději až na úroveň 333 ppm, což bude vyžadovat i záměrné ukládání uhlíku z ovzduší zpět do země, můžeme předejít tomu, aby globální oteplení přesáhlo dva stupně. I ty přinesou neslýchané problémy, ale rozhodně menší, než by přineslo oteplení o tři, čtyři stupně nebo více. Proto se všechny státy přihlásily k tomu, že více než dva stupně připustit nesmíme.

Ale on se i už ten dosavadní necelý jeden stupeň ukazuje jako nečekaně zlý, podle toho, jak mizí led z Arktidy a jak to proměnilo naše počasí. Na druhé straně, takové již pozorované důsledky ohřívání Země snad zburcují lidstvo, aby už dále neotálelo. Svou nezastupitelnou roli v tom mají média.

RNDr. Jan Hollan PhD. (* 1955)

Vystudoval na přírodovědecké fakultě v Brně obor fyzikální elektronika a optika. Rigorózní zkoušku vykonal v oboru fyzika plazmatu. Doktorát získal v oboru Fyzikální a stavebně materiálové inženýrství na VUT v Brně. Učil fyziku a astronomii. Dlouhá léta byl zaměstnán v Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka. Od roku 1990 ve své práci propojuje astronomická témata s environmentálními: zabývá se osvětou v oboru ochrany klimatu, toků energie v budovách, a zejména ochranou nočního prostředí proti uměle produkovanému a špatně používanému světlu. Nyní pracuje v Centru výzkumu globální změny AV ČR.

O možnostech zastavení globálních změn klimatu ČESKÁ POZICE psala mimo jiné v článku:

Máme šanci zastavit nebezpečný nárůst průměrné teploty na Zemi?

Státní administrativní budovy: Miliardová díra na peníze

Kateřina Menzelová — Tue, 21 May 2013 22:02:28 +0000

Chce-li vláda pomoci státnímu rozpočtu, rozprodává nemovitý majetek. Co kdyby však nejprve udělala pořádek ve státních budovách, v nichž se úřaduje? Spočítala je, zjistila, na kolik přijde jejich správa a snažila se na ní ušetřit. To se se ale vládě dlouhodobě nedaří, protože postrádá základní data. Přitom na tuto oblast stát ročně vydává několik miliard korun.

Není to problém jen kabinetu Petra Nečase. Tato situace totiž trvá již několik let. Potvrzuje to náhled do přílohy k Výroční zprávě Vládní dislokační komise za rok 2008. Ta je sice přístupná na internetu, příloha však nikoliv. ČESKÁ POZICE ji má k dispozici. Údaje v příloze jsou sice v mnohém alarmující, ale nikoho z politiků dosud nevzrušovaly.

Navíc letos v polovině dubna Národní ekonomická rada vlády (NERV) předložila Nečasovu kabinetu analýzu Řízení vybraných oblastí veřejné správy pomocí KPI (Key Performance Indicators – ukazatelé výkonnosti a efektivnosti), která se mimo jiné věnuje možným úsporám při správě státních administrativních budov. NERV upozorňuje, že stát v roce 2006 vydal za správu administrativních prostor zhruba pět miliard korun. Přitom výdaje na provoz a údržbu činily více než 4,3 miliardy korun, náklady na nájemné přesáhly 684 milionů korun a příjmy státu z pronájmu se pohybovaly okolo 193 milionů korun.

Z pilotních variant výpočtů NERV také vyplývá, že v oblasti správy nemovitostí jsou dosažitelné úspory v rozmezí 310 až 870 milionů korun ročně, a to zastropováním výdajů na správu a nájem, nebo určením maximální plochy pro jednoho zaměstnance. Analýza NERV, jak je ze statitstických dat zřejmé, vychází z údajů plošného šetření Vládní dislokační komise z roku 2006. Proč ze sedm let starých dat? Protože žádná souhrnná statistika z pozdějších let neexistuje!

Dotazníky s chybami

Také již zmíněná příloha k výroční zprávě Vládní dislokační komise za rok 2008 vychází z jejích šetření z roku 2006. A na některých příkladech z ní lze ukázat, jak se státní instituce správou objektů zabývají. Nejprve se zastavme u samotného průběhu šetření.

V deseti procentech budov se dislokační komisi nepodařilo dopátrat k požadovaným údajům

Státní instituce měly zaslat Vládní dislokační komisi vyplněné dotazníky s informacemi o budovách, v nichž sídlí, a to nejen o státních, ale i o těch pronajatých od soukromníků. Dotazníky však zaslaly zpět s chybami. V deseti procentech se dislokační komisi nepodařilo dopátrat k požadovaným údajům. Chyběly například: kolik lidí v jednotlivých objektech sídlí, kolik využívají metrů čtverečních, jaké se platí nájemné, pokud nešlo o budovu ve vlastnictví státu, či náklady na její provoz.

„Bohužel, z hodnocení získaných dat lze jednoznačně konstatovat, že úroveň dislokací, respektive administrativních objektů, není v celé státní správě jednotná a hlavně vyhovující,“ píše se ve zmíněném dokumentu. A také: „S nedostatečnou, nepřesnou evidencí administrativních objektů je spojena i problematika jejich správného, účelného využívání. Ze zpracovaných dat vyplývá, že řada objektů není zcela či zčásti využívána efektivně ve prospěch výkonu státní správy, a to i v lokalitách, kde má státní správa nedostatek kancelářské kapacity a řada organizačních složek státu a státních organizací musí být dislokovaná za nájemné u nestátních subjektů.“

Každý úřad za sebe

Dislokační komise též upozorňuje na zásadní problém – resortismus. „Jednotlivé resorty přistupují k majetku státu, ke kterému mají příslušnost hospodařit, jako ke svému vlastnictví a navrhují různá ,řešení‘ soustředěná pouze na lepší ,ekonomické‘ využití jim svěřených administrativních objektů (pokud možno lukrativních), ale bez znalostí situace v ostatních resortech či situace v tom kterém městě,“ vysvětluje se v příloze výroční zprávy.

V závěrečném shrnutí doporučuje Vládní dislokační komise tři opatření – až po jejich přijetí prý bude možné změnit přístup k nakládání s administrativními budovami.

Zpracovat jednotnou metodiku pro evidenci užívaných administrativních objektů a její zavedení v celé státní správě.
Uložit všem ústředním orgánům provést interní audity zaměřené na účelnost a efektivnost využívání administrativních objektů ve vlastnictví státu i najímaných od soukromníků.
Zvážit zřízení expertní skupiny, která by zhodnotila stav dislokace státní správy a navrhla koncepci jejího řešení.

Jak se zlepšilo nakládání s administrativními prostory po analýze Vládní dislokační komise z roku 2008? Nijak!

Náprava od začátku července?

Aby však vláda mohla přistoupit k regulaci nákladů na administrativní prostory, potřebuje mít relevantní data, nikoliv sedm let stará. Teoreticky by jimi měla disponovat od začátku července letošního roku. Dle usnesení vlády z prosince loňského roku jsou totiž všechny státní instituce povinny vložit data o svých administrativních budovách do Centrálního registru administrativních budov (CRAB), o čemž již ČESKÁ POZICE podrobně informovala.

Centrální registr administrativních budov

CRAB je registr, který připravuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Státní instituce v něm objeví informace o vlastnictví státních budov a o nákladech spojených s jednotlivými objekty a získají nejen aktuální přehled o využitelných kancelářských plochách, ale i informace o soukromnících, kteří pronajímají prostory státu. Z CRAB bude také možné zjistit údaje charakterizující vnitřek budov včetně evidence jednotlivých místností.

Mluvčí ÚZSVM Robert Hurt pro ČESKOU POZICI uvedl, že do současné doby byla do systému vložena data o 532 administrativních budovách. A dodal: „Přesné procentuální vyjádření tohoto údaje v relaci k celkovému počtu státních administrativních budov v ČR ale není možné vyčíslit. Důvodem je, že v současné době není znám celkový počet administrativních budov ve vlastnictví ČR. Aktuální celorepublikové údaje o jejich počtech nejsou dostupné, což by měl napravit právě systém CRAB.“

Několik otázek

Ze statistiky z roku 2006 na základě šetření Vládní dislokační komise vyplývá, že státní instituce disponují více než 4800 administrativními budovami. V registru CRAB je tedy zatím zaneseno zhruba jedenáct procent údajů. Do vypršení lhůty zbývá o něco více než měsíc.

V registru CRAB je zatím zaneseno zhruba jedenáct procent dat

V souvislosti s – eufemisticky řečeno – nepořádkem ve správě státních administrativních prostor vypadají veškeré snahy vlády o úspory směšně. Je skutečně nutné vylepšovat rozpočet prodejem zámku Štiřín, historických paláců a lesů? Proč nejprve neudělat pořádek v kancelářích, v nichž sedí úředníci? Protože je to náročnější? Protože se to prostě někomu hodí?

TOP 09 plus ČSSD? I divoké scénáře mohou být racionální.

Ondřej Koutník — Tue, 21 May 2013 22:01:00 +0000

Když po komunálních volbách v roce 2010 uzavřely v Praze ODS a ČSSD koalici, rozpoutala se enormní kritika médií a široké veřejnosti proti tomuto paktu. Radnici dokonce sevřela demonstrace. Na podzim 2011 pak občané i média tleskali, když v Praze spojily síly ODS a TOP 09. Konečně pravicová vláda v hlavním městě! Neměli by se tedy nyní lidé opět vydat na radnici s píšťalkami a transparenty, když je ve hře opět „nepravicová“, velká koalice TOP 09 a ČSSD?

Vysvětlíme, proč si myslíme, že by to mohl být trochu jiný případ. Před dvěma a půl lety vítěz voleb (TOP 09) ostrouhal, a radu města ovládly strany, u nichž panovalo podezření, že tak činí zejména kvůli rozdělení různých kšeftů. Je to nyní jiné? Je, protože spolupráce rok, respektive půldruhý rok před volbami je představitelná, a to především na vítané věcné platformě.

Centrály říkají: „OK“

Zatím sice není jisté, zda dojde na jednání TOP 09 se sociálními demokraty, situace mezi ODS a TOP 09 je ale natolik vyšponovaná (obě strany chtějí primátora), že je na čase se podívat, co by spojení TOP 09 a ČSSD mohlo městu přinést.

ČESKÁ POZICE v úterý sondovala mezi představiteli topky a sociálních demokratů (v Praze i na celostátní úrovni), z čehož nám vypadlo následující: ČSSD je připravena podpořit TOP 09 u základních programových bodů (dostavba tunelu Blanka, rozložení splátek za nové tramvaje, centrální evidence majetku či odkup akcií Pražské plynárenské), které se nedařilo prosadit Svobodově koalici.

„Domnívám se, že u těchto bodů je možné nalézt shodu. Naopak nepřípustné je pro nás zdražování jízdného, vodného a stočného,“ řekl ČESKÉ POZICI klíčový vyjednavač ČSSD Miroslav Poche. Na takovém pilíři by klidně mohla vzniknout menšinová vláda TOP 09 za podpory sociální demokracie. Pro „topku“ by to mohlo znamenat klid a dostatečnou podporu v zastupitelstvu. ČSSD by zase do koaliční smlouvy mohla prosadit svůj program v oblasti školství či sociálních věcí.

Především je nutné zdůraznit, že obě strany mají pro takový postup podporu ve svých centrálách – což je vzhledem k antipatiím mezi Bohuslavem Sobotkou (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (TOP 09) na celostátní úrovni důležitá informace. „Doporučuji, aby případná koalice byla velmi silně vázána programovými cíli,“ doporučuje statutární místopředseda ČSSD Michal Hašek. Podobně místopředseda TOP 09 Marek Ženíšek: „Podporuji fakt, že TOP 09 v Praze se snaží změnit situaci tak, aby bylo konečně možné problémy věcně řešit, a nikoli o jejich řešení pouze pěkně mluvit do médií.“

Neúspěch = trest

Kdyby se „topce“ a sociálním demokratům v Praze podařilo vyvarovat osobních sporů a soustředit se pouze na dotažení vybraných priorit, těžit z toho budou obě strany. TOP 09 by Pražanům ukázala, že dokáže být odpovědnou pravicovou stranou v hlavním městě, pražská ČSSD by se zase voličům představila jako strana, která se dokáže podílet na odpovědném vládnutí. Nakonec by situace mohla být výhodná dokonce i pro ODS, která by v opozičních lavicích získala čas na pokus uklidnit vlastní řady a utříbit si témata, jež chce voličům na podzim 2014 ve volbách nabídnout.

Naopak nedotažení klíčových bodů programu by do kolen položilo především pražskou TOP 09, která by tím mohla ohrozit celou stranu – Praha byla ve sněmovních volbách 2010 klíčem k celkovému úspěchu strany. Pokud by spolupráce TOP 09 a ČSSD selhala podobně jako předchozí dvě koalice, bylo by na místě opět demonstrovat nesouhlas.

Paradox na Štiříně: Odvolaný ředitel získal jiný reprezentativní post

Kateřina Menzelová — Tue, 21 May 2013 15:00:55 +0000

Marketingovým manažerem příspěvkové organizace Zámek Štiřín se stal nedávno odvolaný ředitel, Václav Hrubý. Učiňme k této personální zprávě několik poznámek.

Ministerstvo zahraničních věcí zdůvodnilo odvolání Hrubého dlouhodobou nespokojeností s hospodářskými výsledky, které prý souvisí i se způsobem a efektivitou vedení příspěvkové organizace. Hrubý spatřoval příčinu svého odvolání v tom, že hlasitě a opakovaně nesouhlasil s prodejem barokního zámku Štiřín, s nímž hospodaří stejnojmenná příspěvková organizace ministerstva zahraničních věcí. Hrubého argumentaci ministerstvo zahraničních věcí popíralo a tvrdilo, že „odvolání pana ředitele Hrubého nesouvisí s budoucím nakládáním se státním majetkem.“

Pokud bylo ministerstvo s vedením příspěvkové organizace dlouhodobě nespokojeno, logicky mělo k jeho výměně přistoupit daleko dříve, nebo alespoň mělo svou nespokojenost dotyčnému sdělit. Dle slov Václava Hrubého se tak nikdy nestalo.

ČESKÁ POZICE se pochopitelně ptala i na ministerstvu zahraničních věcí. Na dotazy: Proč MZV nepřistoupilo k odvolání Hrubého dříve? Co konkrétně mu MZV vytýká? Byl Hrubý v minulosti upozorněn, že je MZV s jeho prací nespokojeno?, tiskový odbor reagoval: „V rámci vnitřního kontrolního systému MZV zadává audity účetních závěrek všech příspěvkových organizací, jejichž zřizovatelem MZV je. Několik let po sobě byl v případě Štiřína učiněn výrok s výhradou.“

Toto konstatování ministerstva z první poloviny května lze považovat za dostatečné vysvětlení jen stěží. Paradoxní situace však jen o několik dní později kulminuje: i přes dlouhodobou nespokojenost s hospodařením bylo Hrubému na Štiříně nabídnuto reprezentativní místo.

Historie se opakuje

A jak na své nové angažmá pohlíží Hrubý? „Podruhé jsem byl z funkce ředitele zámku Štiřín odvolán a podruhé mi bylo v rámci organizace dle zákona nabídnuto jiné místo. V roce 1999, známém kauzou Srba, mi nabídli práci zahradníka v zámeckém parku. Přijal jsem a oblek vyměnil za montérky. Nyní mi nový ředitel nabídl funkci marketingového manažera, což představuje zajišťování propagace služeb štiřínského areálu, dohlížení na chod gastronomie a péči o kulturní památku a park. I tentokrát přijímám,“ říká Hrubý.

Na otázku, proč se tak rozhodl, odpovídá: „Mám Štiřín rád, pracuji zde 35 let a cítím k němu velkou zodpovědnost. Jsem proto přesvědčen, že můžu prospět jeho dalšímu rozvoji. Věřím, že současná nepřehledná situace kolem budoucnosti Štiřína nebude mít dlouhého trvání. Přál bych si, aby zvítězil zdravý rozum a Štiřín jako skvěle udržovaná památka a zároveň živé konferenční centrum zůstal v majetku státu a kromě soukromých subjektů byl využíván především státem, a to za výhodných podmínek. Tak, jak to předpokládala původní vize. "

Jak již ČESKÁ POZICE dříve uvedla, řízením Zámku Štiřín byl začátkem května pověřen bývalý velvyslanec ve Vietnamu, právník Michal Král. Skončí jeho štiřínská mise tím, že předá klíče od zámku soukromému majiteli? Zatím můžeme jen spekulovat.

Tématu Štiřín jsme se podrobně věnovali v sérii článků.

Šumava se nehroutí. Tak proč ten spěch se zákonem, pane ministře?

Čestmír Klos — Tue, 21 May 2013 14:57:08 +0000

Bylo velmi dobrou volbou dramaturgů nedělních Otázek Václava Moravce, že jako partnera Tomáši Chalupovi do diskuse nad zákonem o Šumavě přivedli do studia jednoho z jeho předchůdců na ministerstvu životního prostředí Ladislava Mika. Ač se Miko v úřadu Evropské komise nyní zabývá odlišnou agendou (náměstek generálního ředitele pro zdraví a spotřebitele), v diskusi o Šumavě se pohyboval s jistotou přírodovědce důkladně obeznámeného s kvalitou šumavské přírody. A s dostatečným přesahem do ochranářské legislativy, v níž naopak vystudovaný právník Chalupa chystá pasti.

Proč Chalupa protlačil do sněmovny nedovařený vládní návrh zákona o Šumavě, se můžeme jen dohadovat. Nejspíš ze strachu, aby ho nepředběhl návrh Plzeňského kraje, který byl nečekaně probuzen z hibernace, již absolvoval ve sněmovním archivu. Dřív než Chalupův návrh potvrdila vláda, doputoval ten plzeňský ve sněmovně do druhého čtení. A tak spolu budou soutěžit dva kulhající návrhy zákona, které by si, jeden jako druhý, zasloužily vrátit k přepracování. Ale to už poslanci svými hlasy v prvním čtení propásli.

Proč tak nahonem?

Moravec se na šumavské téma důkladně připravil. Nejenže se vybavil dobře cílenými otázkami, ale předtočil si i kritický postoj vedoucího katedry práva životního prostředí a proděkana Právnické fakulty UK Milana Damohorského. Ten prohlásil, že spěch je v tomto případě škodlivý a že zákon, hekticky připravovaný v soutěži dvou návrhů, vlastně nijak urgentně nepotřebujeme.

Národní park existuje přes dvacet let a nijak se nehroutí, problém je spíš v aplikaci platných ustanovení v praxiA vzápětí vysvětlil proč: „Platné předpisy, zejména zákon o ochraně přírody a krajiny a jeho prováděcí předpisy, tu problematiku upravují uspokojivě. Národní park existuje přes dvacet let a nijak se nehroutí, problém je spíš v aplikaci těch ustanovení v praxi,“ zhodnotil situaci Damohorský. Připustil, že na druhé straně by asi nebylo špatné mít novou moderní zákonnou úpravu, ale že není potřeba ji jakkoliv uspěchat. A to jak po stránce právní, tak věcné.

Také Miko by rád od ministra Chalupy slyšel, proč je to tak urgentní, aby se musel nahonem schvalovat nový zákon. Ale odpověď na tuto otázku se během dlouhotrvající besedy nedočkal.

Mikův přínos byl především v tom, že odmítl při o velikost prvních zón parku, která prolíná většinu šumavských veřejných diskusí. Je přesvědčen, že jí velké množství nezainteresovaných neodborníků vůbec nerozumí a patří na odborné fórum. Veřejnosti je podle něj třeba vysvětlit, že ve sporech jde především o samu koncepci národního parku.

Miko vnímá národní park jako klenot ochrany přírody a argumentuje, že chrání to nejcennější, co máme. „Chráníme to pro budoucnost, nechceme si zničit podstatu zachovalé přírody,“ zdůraznil Miko. A věnoval pozornost argumentům, které říkají, že Šumava má jako jediná z velkoplošných území v České republice potenciál na to, aby zvládla tu „divočinu“, kterou se často strašívá.

Co to pro přírodu znamená? „Aby tam vše fungovalo na základě přirozených ekologických procesů. To je věc, která je unikátní. V Evropě je takových míst málo. Pro mě je tohle obrovská hodnota,“ zdůraznil Miko. „A proto je pro mne důležité i to, aby na Šumavě bylo co nejvíc prvních bezzásahových zón,“ dodal.

Jsou developeři postrachem Šumavy?

V ambiciózním Chalupově zákoně chybí možnost, jak na území národního parku regulovat stavební aktivity.

Přesto se předkladatel zákona Chalupa divil: „Je otázka, která také často zní ve veřejném prostoru a která říká: ,Umožní se díky tomuto zákonu na Šumavě stavět hotely, otevírá se prostor developerům?´ Přiznám se vám, že mě tento argument poněkud zaskočil, protože nám není úplně jasné, z čeho tato argumentace vychází.“

I kdyby byly zákazy výstavby v platnosti, pokud je někdo poruší, není řečeno, jak bude sankcionovánOdpověď se podle Mika nabízí, neboť v současné právní úpravě je stavební rozvoj na území parku regulován, a v navrhovaném zákonu tento nástroj chybí. A co víc, zákazy výstavby ve druhých zónách jsou v předloženém návrhu z ministerstva formulovány v přílohách. „Pan ministr je právník a ví velmi dobře, že v našem právním řádu mohou být zákazy jenom v textu zákona, nemohou být v přílohách,“ vysvětlil Miko.

Vadí mu, že nejsou stanoveny sankce. „I kdybychom nakrásně měli ty zákazy v platnosti, když je někdo poruší, není řečeno, jak bude sankcionován,“ poznamenal Miko a vysvětlil: „V tom vidím uspěchanost a nekvalitu předkládaného zákona. Já jsem dělal devět let na České inspekci životního prostředí, já vám mohu říct, že když nemáte nástroje, tak může být v zákoně napsáno cokoliv, není možné to prosadit,“ argumentoval Miko.

Odtud rovněž pramení strach ochranářů z developerů, vůči jejichž některým necitlivým záměrům by po schválení zákona v navržené podobě byla státní správa ochrany přírody krátká.

Rigidním zákonem proti Ústavě

Před Legislativní radu vlády se návrh zákona nesystémově vůbec nedostal. Kabinet se spokojil s nestandardním řešením, uplatněném na samé hraně zákona, že mu návrh doporučil sám předseda rady, ministr Petr Mlsna.

Nicméně předtím prošel návrh pracovní komisí legislativní rady, která dospěla k závěru, že nebyl dodržen zvláštní postup podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Ve svém závěru komise píše: „Za nesprávnou je třeba označit samotnou koncepci návrhu zákona, který zakládá národní park svého druhu, jehož režim se bude odlišovat od našeho zákona ochrany přírody. Je to nesprávná koncepce, která znejasňuje vzájemný vztah dvou zákonů, zákazy určitých činností ve vymezených zónách nemohou být uváděny v přílohách, v tabulkách, není vyjasněna role plánu péče, není jasný důvod diferencovaných zákazů, návrh není zpracován v souladu s legislativním programem vlády."

Ministr Chalupa usiluje, aby zákon byl rigidní. Aby žádný budoucí ministr už nemohl měnit zónaci podle své představy.Miko to komentoval: „Jestliže se ty přílohy budou muset zrušit, protože jsou v rozporu s právním řádem, a nebudou vymahatelné, tak se dostaneme do situace, že tam máme sice téměř na každé parcele napsané, co se smí a co se nesmí, ale ve skutečnosti to vůbec nebude možné provozovat, protože takto to zakázáno být nemůže, a navíc nejsou sankce.“

Ministr Chalupa usiluje, aby zákon byl rigidní. Aby žádný budoucí ministr už nemohl měnit zónaci podle své představy. „Základní problém Šumavy je v tom, že tam je absolutní nestabilita. Že každý ministr přišel a razil jinou teorii. Každý ředitel parku taky. Když dneska uděláte konferenci čtyř ředitelů, tak se mezi sebou poperou,“ argumentoval Chalupa. A pak se velice divil, když mu Miko dokázal, že vlastně udělal totéž. „Vždyť jste totálně změnil management parku. Váš ředitel vědomě porušoval zákon,“ připomenul mu Miko.

V právnických komentářích k tomuto zákonu je zdůrazněno, že řada ustanovení v zákoně je nepraktických a některé dokonce protiústavní (definice zákazů v přílohách a nikoli v textu zákona).

Parlamentní dobrodružství

Představa, že by o každé změně orientačního plánu cest nebo zón na území národního parku rozhodoval parlament, se může zdát směšná. Ale Chalupův návrh zákona k tomu směřuje. Plán má být zveřejněn v příloze zákona a podle Chalupových představ by se měl měnit nařízením vlády. To se však právnickému myšlení příčí. „Norma nižší právní síly (nařízení vlády – pozn. red.) nemůže rušit nebo měnit normu vyšší právní síly (zákon – pozn. red.),“ připomněl základní pravidlo profesor Damohorský. S takovou by se s návrhem každé změny údajů uvedených v zákoně nebo jeho příloze muselo do sněmovny.

Miko k tomu připomněl, že návrh rigidního zákona zcela znemožňuje flexibilně reagovat na to, jak se příroda v šumavských zónách bude vyvíjet. „My se bavíme o velmi cenném ekosystému, který potřebuje management schopný reagovat na to, co se v něm děje. Představte si, že se tam stane něco, co bude potřebovat rychlou reakci, a my budeme muset nejdřív získat politickou podporu na změnu zákona,“ je znepokojen Miko.

Z právního stanoviska Mikovi vychází, že proti současnému stavu, určovanému zákonem na ochranu přírody a krajiny, který platí v celé České republice, a platnému nařízení vlády, jež vymezuje podmínky na Šumavě, nový návrh některé základní podmínky ochrany zlehčuje. „Souhlasím, že ty zákazy musejí být jasně a přesně stanoveny. Ale zároveň tvrdím, že v současné legislativě tomu tak je, a sdílím názor, že rozdílné pohledy jsou jen věcí interpretace,“ zhodnotil situaci Miko.

Nejlepším řešením by bylo přerušit projednávání nedovařených zákonů o Šumavě a později poslat do parlamentu návrh po důkladné přípravěZe sledované televizní diskuse si lze udělat závěr, že nic nenutí vládu ani parlament k přijímání nedovařených zákonů o Šumavě. Nejlepším řešením by bylo jejich projednávání přerušit a později poslat do parlamentu návrh po důkladné přípravě, která vyřeší všechny připomínky a nebude obcházet Legislativní radu vlády.

Dlužno ovšem dodat, že televizní beseda, která je předmětem naší pozornosti, se zabývala pouze právními aspekty návrhu zákona. Ještě náročnější vhled by si však zasloužila přírodovědná část problémů, kterou ovšem má smysl podrobit především odborné diskusi, a teprve po získání konsensu ji představit veřejnosti. Tu příležitost ministerstvo ke škodě vlastního návrhu nového zákona nevyužilo.

Ladislav Miko by byl vhodným průvodcem po celé šíři problému. Jako bývalý ministr se už projevil, jako fundovaný odborník na horskou půdní flóru a faunu se schopností celkového geobotanického pohledu by jistě byl respektovaným odborným moderátorem vědecké diskuse. Film Silva Gabreta, který s ním o tom, jak se rodí šumavský horský les, natočil režisér Ivan Stříteský, je velice přesvědčivou vizitkou Šumavy coby divokého srdce Evropy. Pochopitelnou pro každého, i toho nejméně zkušeného milovníka horské přírody.

Snad na důkladné posouzení ochranářského významu Národního parku Šumava dojde z popudu sněmovny.

Ministr Tomáš Chalupa si je sám svým návrhem jistý. Diskusi zakončil slovy: „Já to musím zásadně odmítnout. Já myslím, že to je dobrý zákon a že Šumava hlavně potřebuje stabilitu.“

Spotřebitelé rozhodli: Dětem nejvíc škodí Capri-Sonne

Petr Matějček — Tue, 21 May 2013 14:39:05 +0000

S transparentem „Už nebudu svádět děti!“ v pravé ruce se koncem minulého týdne objevil před centrálou koncernu Wild v německém Heidelbergu téměř dvoumetrový maskot nápoje Capri-Sonne. Vedení společnosti chtěl předat zaslouženou cenu Windbeutel 2013. Koncern však zlatou sošku odmítl převzít. Vrátný nejprve oznámil televizním týmům a rozhlasovým novinářům, aby okamžitě přestali natáčet, a následně týmu německé spotřebitelské organizace Foodwatch, že se s nimi nikdo z vedení nesejde a společnost odmítá cenu akceptovat.

Již před měsícem organizace Foodwatch vyhlásila pět nominantů na zmíněnou každoroční cenu největšího podvodníka v potravinářském průmyslu. Letošní, pátý ročník se týkal takzvaných dětských potravin, tedy výrobků, jejichž marketing cílí přímo na nejmenší (více v článku ČESKÉ POZICE Děti na mušce. Pět podezřelých potravinářských koncernů.). Letošní volby se mezi 18. dubnem a 15. květnem zúčastnilo téměř sto dvacet tisíc návštěvníků webu Foodwatch. A koncern Wild „zabodoval“: 42,6 procenta hlasujících jednoznačně přisoudilo titul jeho nápoji Capri-Sonne – koktejlu vody, cukru a ovocného aroma, který výrobce marketuje jako ideální nápoj pro děti i přesto, že obsahuje stejné množství cukru jako například Coca-Cola...

Výsledky Windbeutel 2013:

Nápoj Capri-Sonne (výrobce Wild): 42,6 procenta
Puding Paula (Dr. Oetker): 21,9 procenta
Cereálie Kosmostars (Nestlé): 20,6 procenta
Jogurt Monster-Backe Knister (Ehrmann): 9,7 procenta
Křupky Pom-Bär (Bohemia/Intersnack): 5,2 procenta

Když se tedy minulý týden organizátorům ceny nepodařilo sošku pro vítěze doručit, rozhodli se alespoň spustit internetovou petici, jejímž prostřednictvím žádají společnost, aby respektovala hlas spotřebitelů a okamžitě upustila od veškerých marketingových aktivit, které cílí na děti. Petici během několika málo dní podepsalo téměř osm tisíc lidí.

I přesto, že koncern dlouhodobě odmítá s organizací Foodwatch komunikovat, nebyla letošní volba zbytečná. Již v průběhu hlasování totiž německá společnost Wild prostřednictvím tiskové zprávy oznámila, že zastaví šíření sponzorovaného učebního materiálu v základních školách. Jeho součástí byl mimo jiné také obrázek známé potravinové pyramidy, jež názorně vysvětluje skladbu, doporučené množství i poměr druhů potravin ve správně složeném jídelníčku. Pyramida se skládá ze čtyř pater, přičemž koncern Wild svůj produkt zařadil na zdravé dno pyramidy mezi ovoce a zeleninu a přidal doporučení, že by ho děti měly pít opravdu hodně.

Útok na školy

Z takzvaného Education Marketingu se v posledních letech stal mohutný trend, kterým se dnes zabývá čím dál více reklamních agentur. Specialistou v tomto oboru je například společnost spread blue. Ta na svých stránkách mimo jiné píše: „Pokud chcete oslovit děti a mladé rodiny, neexistuje lepší místo než škola. Již v předškolním věku jsou děti schopné zapamatovat si pozoruhodné množství reklamních sloganů a melodií.“ Ostatně spread blue se nezaměřuje pouze na školy, ale také na školky. Agentura svým zákazníkům nabízí dokonce školní sešity vonící po čokoládě či pizze anebo rovnou zasílá do tříd balíčky plné párečků, chipsů a kečupů.

Agentura spread blue svým zákazníkům nabízí dokonce školní sešity vonící po čokoládě či pizze...„Děti jsou pod obrovským tlakem. V raném věku nedokážou informace dostatečně zpracovat, a tak mají pocit, že musejí na vše reagovat,“ hlásal během nedávného kongresu na téma dětského marketingu v Berlíně reklamní expert Dirk Ziems. Zejména pak děti ve věku mezi čtyřmi až šesti lety dle Ziemse vlnu stimulů, která se na ně dennodenně řítí z regálů supermarketů, jednoduše nemohou strávit. A přesně z toho má Ziems radost. Řídí totiž úspěšnou agenturu pro výzkum trhu concept m, s níž spolupracují například společnosti Kellogg’s, Dr. Oetker anebo Danone, a jeho berlínská přednáška se jmenuje Jak dostat značku na nákupní seznam?

„Děti“, jak je vnímáme dnes, jsou přitom z historického hlediska relativně novou vymožeností. Existují teprve přibližně 250 let. Před tím musely pracovat na polích či v dolech a rozhodně neflamendrovaly po supermarketech. Jenže děti už dávno nejsou pouze dětmi – staly se z nich také spotřebitelé; dle některých studií rozezná dítě ve věku deseti let 300 až 400 značek.

A to má své následky: z dětské obezity se stal jeden z největších současných společenských problémů, který v posledních letech dosahuje rozměrů epidemie. Obezitou anebo nadváhou dnes trpí až 30 procent z nich. I u těch nejmladších se dnes objevují například zvětšená játra jako u alkoholiků, protože nedokážou zpracovat nával tuku, jejich kostra se pod tíhou vlastní tělesné váhy deformuje stejně jako u kuřat z velkochovných stanic. Neustále hrozí riziko diabetes II. typu, přitom ještě donedávna byla cukrovka považována za nemoc starých lidí. Obdobně se to má i s nejrůznějšími nemocemi srdce.

Jde především o „bonding“

Během své berlínské přednášky vysvětlil Dirk Ziems také základy dětského marketingu. Dospělý návštěvník supermarketu má dle něj takzvaný tunelový pohled. Vidí mléko, sýry, uzeniny – prostě to, co zrovna chybí v ledničce. Firma, jež chce dospělému prodat svůj produkt, se musí do toho tunelu dostat, což není zrovna jednoduché.

Děti takový „problém“ nemají, vidí totiž úplně vše. V dětském marketingu je důležité, aby produkty byly snadno rozeznatelné. Nejviditelnějšími se dle Ziemse produkty stávají tehdy, když se je výrobcům podaří propojit s tematickými světy plnými hraček a zábavy. V hantýrce marketérů se tomu říká bonding, neboli utváření pouta, což je ostatně stejný výraz, kterým psychologové popisují spojení mezi matkou a dítětem. Pro kvalitní bonding je důležitý zejména neustálý kontakt. Proto to dnes v supermarketu často vypadá spíš jako v Disneylandu než v obyčejné „sámošce“.

Například v Německu obdržely šesti- až třináctiletí v roce 2011 ve formě kapesného a nejrůznějších finančních darů bezmála tři miliardy eurDěti sice byly snadným cílem vždycky, ne vždy ale bylo výhodné na ně cílit. Dětský marketing v minulosti nevynášel, jelikož děti neměly téměř žádný příjem, a tak nebyly coby cílová skupina relevantní. Ani dnes děti nevydělávají, přesto ale rozhodují o velkém balíku peněz. Tak například jen v Německu obdržely šesti- až třináctiletí v roce 2011 ve formě kapesného a nejrůznějších finančních darů bezmála tři miliardy eur. A pak tady je ještě trh, který zahraniční marketéři nazývají „nagging market“ (anglický výraz nagging v překladu znamená rýpání, otravování).

Hamburský reklamní expert Tobias Effertz velikost tohoto trhu jen v Německu odhaduje na sedmdesát miliard eur. Tolik tamní rodiče platí za klid. Odpor se od nich ve světě, ve kterém se z knih s názvy typu Vaření s dětmi stávají bestsellery, očekávat nedá. Navíc většina dnešních mladých rodičů prošla kdysi podobnou marketingovou masáží.

Fíkový list potravinářského průmyslu

Praktiky, jimiž se marketéři chlubí, by velké koncerny logicky dobrovolně nikdy nepřiznaly. Pomyslným fíkovým listem průmyslu se stal takzvaný EU Pledge, který od roku 2007 podepsalo 19 potravinářských koncernů, včetně několika společností nominovaných na Windbeutel 2013. Iniciativa je součástí platformy „Platform for Action on Diet, Physical Activity and Health“, kterou v roce 2005 založil tehdejší evropský komisař pro zdraví a spotřebitelskou politiku Markos Kyprianou a jež má za úkol zabránit šíření epidemie nadváhy a nemocí spojených se špatnou výživou.

EU Pledge společnosti nijak zvlášť neomezuje, například se vůbec netýká obalů anebo hraček, které produkty často doprovázejíPotravinářské koncerny na sebe dobrovolně uvalily restrikci ohledně reklamy cílené na děti. Zavázaly se, že nebudou v případě nezdravých produktů televizní, internetovou ani tištěnou reklamou cílit na děti mladší dvanácti let a rovněž nebudou své produkty propagovat ve školách ani na děti cílit prostřednictvím svých firemních stránek. Jenže opak je pravdou. Ať už jsou to slané a tučné křupky Pom-Bär či přeslazené cereálie Kosmostars, dětská reklama běží vesele dál – co je nezdravé, si průmysl v rámci této iniciativy totiž určuje sám.

EU Pledge tak společnosti nijak zvlášť neomezuje, například se vůbec netýká obalů anebo hraček, které produkty často doprovázejí, zároveň jim ale umožňuje o sobě tvrdit, že jsou mimořádně ohleduplné vůči našim dětem. Závazek, jehož hlavní slogan zní „Změníme potravinovou reklamu cílenou na děti“, již v roce 2007 dobrovolně podepsalo jedenáct velkých potravinářských koncernů (Burger King, Coca-Cola, Danone, Ferrero, General Mills, Kellogg, Kraft Foods, Mars, Nestlé, PepsiCo a Unilever). V roce 2010 se přidala European Snack Association, jejímiž členy jsou Estrella-Maarud, Intersnack, Lorenz Snack World, Unichips a Zweifel Pomy-Chip. O rok později následovaly McDonald’s a Chips Group, v minulém roce se přidala také firma Friesland Campina. Výše zmíněných devatenáct společností dle vlastních slov zodpovídá za osmdesát procent všech reklamních výdajů v rámci Evropské unie.

Organizace Foodwatch nicméně varuje: „Fakticky si však regulace EU Pledge koncerny píší sami a jsou od samého začátku nastaveny tak, aby je šlo snadno obejít. Nadále platí, že většina reklamy cílené na děti má za úkol propagovat nezdravé potraviny.“