Technická sůl v potravinách? Chtěli jsme přeci nízké ceny!

Jestli existuje v nějaké oblasti v rámci Evropské unie opravdu tvrdá soutěž mezi jednotlivými výrobky a producenty, pak je to trh s potravinami. A stále častěji se ukazuje, že se v konkurenčním boji sahá k metodám za hranicemi etiky. Jako v případě využití technické soli při výrobě potravin v Polsku.

Její konzumace v potravinářských výrobcích určitě nikoho neotráví. Jedno je ale jisté – zatímco bezpečnost potravin nemusí být fatálně ohrožena, konkurenční výhoda při jejím použití je zřejmá. Technická sůl je samozřejmě levnější, protože není čištěna ani bělena, což tomu, kdo jí používá, dává neoprávněnou cenovou konkurenční výhodu na trhu v souboji s produkty, při jejichž výrobě je povinnost použít sůl potravinářskou. A to je podvod.

reklama

Nečištěná technická sůl může obsahovat nadlimitní množství potenciálně nebezpečných látek, třeba i těžké kovy O přímém ohrožení zdraví spotřebitele zřejmě zatím nelze podle dostupných informací hovořit. Z dlouhodobého pohledu ale určitá zdravotní rizika existují, protože nečištěná technická sůl může obsahovat oproti vyčištěné potravinářské soli nadlimitní množství potenciálně nebezpečných látek, třeba i těžké kovy. Jejich podíl může být zdánlivě zanedbatelný – pokud se ale dlouhodobou konzumací, například po dobu několika let, postupně v organismu koncentrují, může zejména u některých méně odolných jedinců vzniknout následný zdravotní problém.

Právě proto jsou u potravinářské soli stanoveny maximální limity rizikových komponentů. Navíc je tato sůl, stejně jako jiné druhy potravin a surovin k jejich výrobě, předmětem kontrol dozorových orgánů. Alespoň u nás.

Spíše v pečivu a sýrech než v uzeninách

Přestože jsou pro většinu spotřebitelů symbolem slaných potravin uzenářské výrobky, představují právě tyto produkty v kauze technické soli paradoxně nejbezpečnější skupinu potravin. K jejich výrobě se totiž z více než 90 procent používají dusitanové solící směsi, jež se vyrábějí technologicky poměrně složitým postupem pod permanentní kontrolou u specializovaných výrobců, kteří tak mohou činit jen na základě příslušných certifikátů.

Důvodem je právě dusitan, jehož rolí je v uzenářských výrobcích jednak dosažení příjemně růžové barvy výsledných výrobků, jednak prevence vůči mikrobiální kontaminaci. Na rozdíl od jiných typů potravin se tak do uzenin nepřidává ani technická, ani netechnická sůl přímo, ale formou specifické směsi, což přímé použití rizikové nečištěné soli téměř vylučuje. Tu můžeme spíše čekat v pekárenské výrobě nebo ve zpracovaných mlékárenských produktech.

Celoevropský monitoring

Otázka je, co bude dál. Zcela jistě nelze plošně zakázat dovoz veškerého polského potravinářského zboží do České republiky, neboť je evidentní, že ani v Polsku z podstaty věci nemohli všichni tamní výrobci k produkci potravin technickou sůl užívat. Požadavek na zveřejnění těch, kteří méněhodnotnou surovinu do jídla přisypávali, je ale zcela legitimní, a v těchto případech také dovoz příslušných výrobků alespoň dočasně zakázat lze. Je ale načase uvažovat o skutečně systémovém celoevropském řešení, v zájmu všech korektních výrobců potravin a v tak často zmiňovaném zájmu spotřebitele.

Značnou část zavádějících tvrzení výrobců sice vyvrací Evropský úřad pro bezpečnost potravin, ale většina spotřebitelů nemá o jeho závěrech potuchyI proto je třeba připomenout ideu europoslance Pavla Poce vytvořit na celoevropské úrovni systém výměny informací týkajících se nekalých praktik při výrobě potravin. A to nejen pouze z pohledu bezpečnosti (takový systém již dnes existuje), ale právě z pohledu kvality. Smyslem takového systému by například bylo zveřejňovat producenty, kteří klamou spotřebitele deklarovaným (a nedodrženým) složením svých výrobků, nebo marketingovým tvrzením o pozitivech jejich konzumace, jež neodpovídají realitě. Značnou část zavádějících tvrzení sice vyvrací svými výroky Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA), drtivá většina spotřebitelů ale nemá o jeho závěrech ani potuchy.

Případ použití technické soli je přitom ilustrativním typem informace, která by mohla být součástí celoevropského „monitoringu kvality potravin“, což je zhruba náplň, kterou by mohl uvažovaný systém mít. Základní podmínkou ovšem bude věrohodnost prezentovaných údajů. Právě proto, že je – a do budoucna ještě možná více bude – obor výroby potravin předmětem tvrdého konkurenčního boje, mohou se stát předmětem konkurenčního boje logicky i údaje o nedodržování pravidel hry.

Spotřebitel by ale měl mít právo se o hříšnících dozvědět. A nacházíme-li se na jednotném evropském trhu s totální prostupností výrobků mezi všemi zeměmi, měla by tomu také odpovídat úplná prostupnost informací o těchto výrobcích. To se neděje ani náhodou, což ilustruje i dosavadní postoj polské strany – problém bagatelizovat a požadované informace o hříšnících, když už nic jiného, alespoň opozdit. Ostatně německá strana se v aféře s dioxiny nechovala jinak.