Regulátor vodárenství? Další drahá byrokracie à la Brusel.

Představitelé generálního ředitelství Evropské komise pro regionální politiku požadují po České republice, aby zřídila nezávislou regulační instituci pro vodárenství. Podmiňují tím získání evropských dotací pro vodohospodářskou infrastrukturu v novém programovacím období 2014 až 2020. Předseda Sdružení oborů vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK) František Barák varuje, že pokud podlehneme tlaku EK, musíme se připravit „na armádu úředníků a poradců”.

V České republice působí přes 5300 vlastníků a 2200 provozovatelů vodárenské infrastruktury. Nová instituce by musela být schopna vždy v závěru roku prověřit kalkulace cen vodného a stočného ve všech případech. Pro srovnání: největší vodárenský regulační úřad ve Velké Británii kontroluje pouze 30 společností, přímo zaměstnává 40 lidí a k tomu řadu konzultantů. Roční rozpočet na provoz instituce činí v přepočtu zhruba 500 milionů korun. Každá britská vodárenská společnost má navíc v rámci své organizace deset až dvacet osob, které se regulací v dané společnosti zabývají.

reklama

„Navrhovaná forma regulace nemá v ČR ani v zahraničí obdoby. Například Český telekomunikační úřad či Energetický regulační úřad prověřují řádově nižší počet společností. A přitom reálným výsledkem jejich působení jsou jedny z nejvyšších cen telekomunikačních služeb v Evropě a ceny energie srovnatelné s Německem,” upozorňuje Barák.

Regulační instituce by měla převzít nynější kompetence měst, a významně tím omezit jejich možnost rozhodování o výši i struktuře cen vodného a stočnéhoZásadním problémem navrhovaného řešení také je, že regulační instituce by měla převzít nynější kompetence měst, a významně tím omezit jejich možnost rozhodování nejen o výši, ale i o struktuře cen vodného a stočného. „Jednání o cenách vodného a stočného začíná vždy na místní úrovni. Neznám jediný případ, kdy někdo vznesl žalobu nebo dotaz, že nesouhlasí s vyjednáváním mezi vlastníky a provozovateli. Jediné, co nám může EK vyčítat, je fakt, že nám chybí institucionální zajištění. Fakticky je ale u nás regulace pokrytá lépe než v jiných zemích,” uvádí Pavel Punčochář, vrchní ředitel sekce vodního hospodářství ministerstva zemědělství.

Podle SOVAK, ministerstva zemědělství i většiny provozovatelů vodáren je zřízení nové regulační instituce zbytečné. „Máme za to, že v součastné době je vodárenství v České republice regulováno dostatečně a efektivně, lépe než v jiných zemích EU,” domnívá se Barák.

Několikastupňová regulace

Vodárenské společnosti nejprve musejí pro své působení získat licenci. Pro vybudování nové nebo rekonstruované vodovodovodní sítě či kanalizace je nezbytný souhlas krajských úřadů. Ty vycházejí z plánů dlouhodobého rozvoje vodovodů a kanalizací a představují další stupeň regulace. Ministerstvo zemědělství navíc vytváří další kontrolní mechanismy v souladu s plánem obnovy na deset let.

V součastné době regulace vodárenství spadá do kompetence čtyř ministerstev:

• Ministerstvo zemědělství – primární kompetence se týkají využití vodních zdrojů, výroby pitné vody a její dopravy ke spotřebiteli.
• Ministerstvo životního prostředí – mezi jeho kompetence spadá především ochrana veškerých zdrojů pitné vody.
• Regulace cen vody patří do kompetence ministerstva financí, jež ve svém věstníku stanovuje způsob kalkulace cen vodného a stočného a definuje oprávněné náklady i přiměřený zisk, které se do ceny vody mohou započítat. V tomto roce platí aktualizovaná verze, reflektující například řadu připomínek právě ze strany EK.
• Ministerstvo zdravotnictví – jeho hlavním úkolem je zajištění kvality pitné vody u spotřebitele. V prováděcích vyhláškách jsou definovány požadavky, rozsah a četnost kontroly vody.

EU nemá dosud ve vodohospodářském oboru žádný standard. Analýzy ve většině případů vycházejí z dosavadních zkušeností například z Velké Británie, kde je regulace uplatňována na významně menší počet subjektů a za zcela jiných podmínek.

„Situace ve Velké Británii je mnohem jednodušší. Máme zde jenom 30 vodárenských společností. Nelze to tedy srovnat s Českou republikou, kde máte přes 5000 společností,“ upozorňuje David Strang z Water UK, organizace pobdobného typu jako SOVAK. Ve Velké Británii navíc v osmdesátých letech nastal úplný převod vodohospodářského majetku do soukromého vlastnictví. Provozovatelé jsou zde na rozdíl od Česka zároveň vlastníky vodárenské infrastruktury. V ČR až na výjimky zůstává majetek v rukou měst a obcí.

Žádné dotace nebo dotace s regulátorem?

Situace by nebyla tak vážná, kdyby nehrozilo, že při nesplnění požadavku EK přijde Česká republika o evropské dotace do vodárenství v letech 2014 – 2020. Za ČR vede jednání s Evropskou komisí ministerstvo životního prostředí (MŽP).

„Stojíme o to, abychom v novém programovacím období měli možnost dotovat projekty pro obnovu vodohospodářské infrastruktury. Je to pro nás priorita, chceme pro ni udělat maximum, a proto bereme velmi silně v potaz požadavek EK,“ shrnuje názor MŽP první náměstek Jakub Kulíšek. Ministerstvo podle něj k tomuto tématu plánuje zorganizovat sérii kulatých stolů za účasti  zástupců jednotlivých resortů, vodohospodářů, Svazu měst a obcí a Asociací krajů. „Chceme získat jasný mandát, kam v jednáních můžeme jít a kam už nepůjdeme, i kdybychom měli o dotace přijít,“ dodává Kulíšek.

Otázkou je, co všechno je Česká republika ochotna pro evropské dotace udělat? Podaří se vyjednat kompromis nebo se dobrovolně podvolíme požadavku Evropské komise a zřídíme instituci, přestože se na její zbytečnosti shoduje odborná veřejnost i zástupci ministerstev?