PR pozdrav z temného dávnověku

Minulý týden na mne dýchl rok 1993. Bylo to také ve slunečném jaru, na luxusní zahrádce nedaleko Staroměstského náměstí mi jistý, už tehdy úspěšný podnikatel nabídl exotickou dovolenou. Samozřejmě pro dvě osoby, samozřejmě plně hrazenou, samozřejmě výměnou za článek na příslušné téma. Samozřejmě článek pozitivní. Nabídky toho druhu začaly tehdy jen pršet a mnoho kolegů se nenamáhalo s deštníky.

Úměrně rostoucí drzosti se posléze začala kultivovat alespoň část médií a část žurnalistů, až systém nabyl sofistikovanějších podob – od skryté spolupráce vytipovaných novinářů určitých médií s firmami a PR specialisty až po obchody typu zadáme reklamní kampaň a noviny přihodí nějaký ten opus v náš prospěch z vlastní dílny. Bohužel. Alespoň otevřených korupčních nabídek však postupně ubylo, až by jeden myslel, že na výstřelky toho druhu budeme pohlížet jako na relikt dřevních let devadesátých. Ale právě minulý týden mě vyvedl z iluzí.

Zíral jsem na ten e-mail jako na návštěvu z pravěku. Pozvání na individuální týdenní press trip do italského golfového resortu s „výběrem termínu dle vašich časových možností. Pokud si budete chtít s sebou vzít partnera/partnerku, poskytnou ubytování zdarma i jim. Výměnou za kvalitní reportáž o resortu je k dispozici následující…“

Tím následujícím je míněno ubytování se snídaní, tři večeře (bez pití), neomezené užívání 18jamkového hřiště a veškerého rekreačního zázemí resortu. Rozhodně aspoň desetitisícová maličkost. Co si odesilatel, mezinárodní PR agentura, představuje pod termínem „kvalitní reportáž“, ve zprávě nestojí. Zato si je vědoma, že jde o „štědrou nabídku“.

Po 20 letech odporu vůči takovým praktikám (dovolená – dokonce s partnerem – jako press trip) z toho na člověka padá marnost. Ne že by seriózní mediální prostor byl panna nepolíbená, ale tak neomalená pozvánka k mediální čuňárně, navíc bezelstně rozeslaná hromadným (!) e-mailem, se každý den nevidí. Nepříjemné na tom je, že ona PR agentura jistě dobře ví, co dělá. Že nabídka se někde uchytí. Svědčí o tom samozřejmost, s níž byla nabídka zaslána, bohorovné přiznání hraničící s urážkou.

Z palety možných vysvětlení vybírám jedno obzvlášť znepokojivé. Média jsou už zase (stále ještě) chudá, nemohou-li si dovolit nezávislý test golfového resortu. A novináři jsou už zase (stále ještě) chudí, nemohou-li si dovolit romantický výlet do nikterak exotické destinace za své. Jsou prostě profese a branže, v nichž chudoba nemá co pohledávat. To je veřejné nebezpečí, ale nikoli jen z mravních důvodů.

Svědčilo by to jednak o neúspěšnosti ekonomické, která vždy ohrožuje nezávislost obsahovou, jednak o nízkých nárocích konzumentů, jimž bohužel stačí i cinknutá produkce. A především, tam, kde se syndrom chudoby vyvinul v hladovost natolik velkou, že se krátkozrace prodávají profesní principy, by to svědčilo o nedostatečné intelektuální kapacitě a kulturním neukotvení mediálních profesionálů.

S potěšením však musím, nikoli bez jisté hrdosti, poznamenat, že všichni mí kolegové a kolegyně z ČESKÉ POZICE na onen golfový e-mail zírali se stejnou směsicí odporu a údivu. Zdvořile odmítáme. Zdvořilost je zahrnuta v rozhodnutí tentokrát ještě naposledy nejmenovat příslušnou úctyhodnou PR agenturu.