Copak je krize věčná?

Slovo krize se už dávno stalo běžnou součástí našeho každodenního slovníku. Krize původně znamenala vážnou situaci, respektive rozhodující (osudovou) událost, která se může obrátit v dobré i zlé. Ve vývoji organických životních procesů znamená krize poruchu, která zabraňuje zdravému fungování. V životě společnosti pak těžkou situaci nebo obrat, který na delší či kratší dobu rozhoduje o osudu společenství.

Krize, která vypukla roku 2008 – ve skutečnosti však začala mnohem dřív –, stále neskončila. Pouze se transformovala, zaznělo na budapešťské konferenci pořádané v dubnu u příležitosti návštěvy ministrů financí evropských zemí. A dostala jméno krize dluhová. Je však úplně jedno, jak ji budeme nazývat. Barevná bublina neoliberalismu praskla.

reklama

Neoliberální globalizace

Mnozí věřili, že podobně jako ve čtyřicátých letech 19. století odstartovala výstavba železnic obrovský průmyslový rozmach západní Evropy, povede také na prahu nového tisíciletí systém virtuálních cest, investice v oblasti informatiky a satelitní komunikace k nesmírnému rozvoji. Začala velká ekonomická válka o vlastnictví elektronických sítí a o trh fotografií, údajů, zvuků a her.

Každý, kdo v polovině posledního desetiletí minulého století investoval do akcií pěti největších internetových společností, si v roce 1999 přišel na zisk milion eur. Investovat bez práce a veškerého úsilí a získat nepředstavitelné bohatství bylo přímo novým zázrakem. Jenže newyorská burza elektronických technologií NASDAQ se v roce 2000 zhroutila a stáhla ke dnu i telekomunikační investory.

Neoliberální globalizace nabízí všem zemím konkrétní hospodářský vzor. Od roku 1989 se Argentina úslužně řídila radami mezinárodních finančních organizací a Mezinárodního měnového fondu (MMF). Státní majetek – ropa, doly, elektrické sítě, vodní zdroje, telefon, dálnice, železnice, metro, letecké společnosti a dokonce i pošta – byl zprivatizován a zahraniční obchod prošel liberalizací. O práci přišly tisíce státních zaměstnanců, platy a důchody neustále klesaly, aby se alespoň částečně dařilo snižovat stále rostoucí zadluženost země.

Zhroucení argentinského hospodářství

Na konci prosince 2001 se však argentinské hospodářství zhroutilo. Státní majetek v hodnotě několika desítek miliard dolarů se rozplynul, zahraniční zadluženost země se však nesnížila ani o cent. Dosahoval-li dluh před privatizací osmi miliard dolarů, poté, co byl státní majetek prošustrován, vzrostl na 132 miliard.

V devadesátých letech se státy na celém světě zbavily ve prospěch soukromých firem národního majetku o celkovém objemu 513 miliard eur

Navzdory všem těmto vnitřním problémům a obřímu státnímu dluhu se MMF na Argentinu nadále odvolával jako na příklad hodný následování. A deník The New York Times udělil argentinskému ministru hospodářství a přednímu bojovníkovi za privatizaci Domingu Cavallovi v březnu 2001 titul „liberální hrdina roku“.

Společnost země, která byla dávaná světu za vzor, se brzy rozpadla. Střední třída zažila prudký propad, většina lidí zabředla do hluboké chudoby, argentinský průmysl zkrachoval a miliony lidí přišly díky dobrým radám MMF o práci. A krize se jako mor šířila dál. V roce 1997 postihla země jihovýchodní Asie. Přednedávnem se zhroutilo Řecko, potom Irsko a Portugalsko.

Mocnosti nad národy a státy

MMF, Světová banka, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která vznikla, aby „pomáhala vládám členských států utvářet a uplatňovat co nejlepší hospodářskou a sociální politiku“, přerostly v mocnosti, jež jsou nade všemi národy a státy. Mimo hranice parlamentní demokracie a v nadřazeném postavení vůči národním zájmům rozhodují o otázkách, které dříve náležely do kompetence národa a parlamentu. Hospodářské pády způsobené krachem finančního světa, jenž se těšil absolutní svobodě a nebyl ničím kontrolován, a rostoucí schodky státního rozpočtu se dle nich dají napravit neustálými pohádkovými úvěry.

V devadesátých letech se státy na celém světě zbavily ve prospěch soukromých firem národního majetku o celkovém objemu 513 miliard eur – 215 miliard eur přitom tvoří Evropská unie. Investoři prahli po privatizovaných firmách, neboť stát jim poskytoval finance na jejich oživení a odpouštěl jim i dřívější dluhy. Investice do energetiky, dopravy, telekomunikací či zdravotnictví nepředstavovaly žádné riziko a slibovaly jistý zisk. Dalším dobrým obchodem je voda a půda.

Občané jen bezmocně přihlížejí kolonizaci nového typu. Velkou část jejich příjmů spolknou obří mezinárodní firmy zajišťující dodávky energie a vody, které si našly způsob, jak neplatit daně v zemi, v níž si přicházejí na obrovské zisky. Stát, strany, odbory – tam, kde nefungují jako přisluhovači velkopodniků –, které tradičně vytvářely určitou protiváhu, jsou vůči nenasytnému kapitálu bezmocné. Společně s globalizací jde všude ničení životního prostředí a prohlubování nerovnosti. Následkem chudoby a nezaměstnanosti je společenské násilí a kriminalita.

Bankovní svět

Víc než pět miliard z necelých sedmi miliard obyvatel Země žije v chudobě. Přitom se v bankovním světě, na mezinárodních burzách, protočí denně zhruba 1600 miliard eur, aby svým majitelům zajistily bohatý zisk jen díky kolísání měnového kurzu. Tímto způsobem vznikají obrovská jmění. Dle zprávy finančních poradenských firem Capgemini a Merril Lynch disponovalo v roce 2008 čtvrtinou celosvětově vyprodukovaného jmění, třinácti tisíci miliardami dolarů, pouhých 95 tisíc lidí.