Až bude celý svět odlitkem v bronzu – Zdeněk Tománek (1958), 2. díl

28.03.2011

Základem Tománkovy plastiky je reliéf, který se – osamostatňováním a individualizací svých spečenin, zranění, jizev, výstupků, švů, bradaviček, záplat, přiboudlin, výtrysků, vlnek, bublin, vrásek, prohlubní, děr a propastí – stává sám sochou, krajinou vynesenou z hloubek na světlo boží. Živoucím vnitřkem autonomně žijícím na povrchu plastiky, jíž je podmíněn. Materializovaným a dramatizovaným otiskem duše tvaru hmoty.

„Bylo to často o přesdržku“ – sochař miluje kontrast a svár. Velce pojednané hmoty s překvapením drobné pointy. Nepoměr menhiru a náhlého shluku poťouchlé drobotiny. Mystika klidného spánku dolmenů narušovaná bzukotem skřítění, hmyzení a broukatění v jediném bodě. Letecký snímek zrychleného hemžení na okraji pouště. Rovnováha v nerovnováze splašených římských vah – Zdeněk Tománek je krajinářem sochy. V přeneseném i vlastním slova smyslu.

Zdeněk Tománek je krajinářem sochy. V přeneseném i vlastním slova smyslu.

Kdysi, asi tak ve věku desíti let, jsem na pláži v Třeboni materializoval svůj vnitřní svět. Z velmi kvalitního cihlářského jílu jsem modeloval města. V měřítku 1 cm = 10 m se rozprostírala na ploše asi čtyři metry čtvereční celá urbanistika obsahující katedrálu s pečlivě provedeným opěrným systémem, paláce, domy, pevnost, kostely, klášter jakož i celá soustava opevnění s hradbami, branami a mosty. Společně s městem vznikala i krajina zahrnující cesty, kouřící sopku, řeky s jezy, jezera, přístavy a kdoví co ještě. Zaměstnával jsem celý štáb dětí, takže nakonec slunícím se rekreantům nezbylo nic jiného, než se přestěhovat na trávu pod stromy, neboť písčitou pláž bezezbytku vyplnila moje říše.

Zde leží patrně důvod, proč jsem po čase ihned pochopil podobné (dospělé i profesionální) literární snažení J. R. Tolkiena. Hrál jsem si a snil. Později jsem města alespoň převáděl do velkých kreslených vedut, ale ani ve snu mě nenapadlo, že se objekty či vlastní krajina mohou stát předmětem vážného figurálního sochařství. Z. Tománek to dokázal. Parky, kytky, stromy, hmyz na louce, stavby...

I Michelangelo musel předstírat

Sochaři se často umějí sotva podepsat, setkají-li se však s materiálem, svrbí je ruce. Dokonce i Jan Štursa, ležíc v kómatu s kulkou v hlavě, neustále pohyboval prsty a modeloval. Živoucí ozev bezprostředního dotýkání. Hlína a odlití do ztraceného vosku. Modelování. A proto taky bronz – zkuste každou jehličku smrčí nebo extatický vzlet a frčení terminátora vážky vysekat do žuly! Příroda!

Stojíme ve vstupní hale České rafinérské. Výtvarné řešení prostoru – já obrazem, Zdeněk sochou. „Tady vám ta barva stéká“ – a nezdá se vám divné, že vodorovně? Co chcete, tůň! A... „Vidíte, pane Tománku, jak jste si dal záležet“ – sametově hladká plocha hadce přechází do brancusiovsky vyhlazeného a vyleštěného bronzu, stéla stoupá, úží se a duchovní. Pak přichází první svár, neklid a vrásnění, dramatickou erupcí kovu plastika končí – „ale tady, tady už jste se na to vykašlal“. Co máme říkat, maličcí, když i božský Michelangelo musel předstírat, že opravuje Davida... Těžké!

Uvnitř a vně. „Neviděl jsi náhodou Bratinožku, Krtohlávku? Ale jo, asi před deseti minutami. Šli se Záblíkem směrem na Čupeří a zrovna nakusovali hvězdičku.“ Uvnitř číhá nebezpečí, chce ven. A my zase dovnitř. Klec. Klece. Bránící i ochraňující. Klec tvrz, klec zámek. A pomník monument. Středověký freskový hlavonoh, hlava bez nožiček, hlava dům. A poťouchlá boschovina s kořínky révy ve spárách. Klec veselá a křehká, zlámané výztuže zříceného dvojplošníku, prostor pro čaroděje, Exupéryho. Směšný kompas bez střelky, náraz můry, pád a inventura ostrova s myší pastičkou přichystanou na samožery a antimonstrance. Humořík vážných sdělení v prostoru kapek, schodů do nebe a vratkého andělení s Damoklovým kyvadlem sem-tam-bum... a spadla klec. Tajemství! Tryskem lokomotivy s nocí přisátou tak, jako se drží přísavník na hřbetě žraloka. Natřásavě, se šarmem autobusového bachratění s lebkami v okénkách – zřejmě ohlas školních výprav za uměním. Chňuchňáním dámy. S polykačem mlčení ve slizké písni vyhnání z ráje. S neposkvrněností semaforu konečného nekonečna duše, v očekávání modra z nebe při odkvétání pampelišek, zuříků a chnidel masožravých chapadélek rostoucích na place za pevností přímo z bunkru hlavy. Hlavy klece, Tománkovy hlavy. Nechci v kleci. Bronz, občas náhražkový laminát – sochař není pádišáh. (Chci v kleci – no nazdar!)

„Neviděli jste náhodou Bratinožku? Jak se vláčel, spíše stěhoval, než šel, s knihou?“ Jasně. Tu knihu, jedná se o bilanční monografii Zd. Tománka (nikoli o samožerný meganáhrobní kámen) vydala Galerie Dolmen. V odpovídajícím formátu a krásné grafické úpravě. Roku 2008. S mnoha reprodukcemi soch, grafiky i obrazů – hodně se před nimi se Zdeňkem spolu nasmějeme (potkáme-li se náhodou na nějakém tom sympóziu) – ale v tématech i uchopení jde stále o téhož Tománka, byť v oddechovější rovině. S texty M. Frolcové, B. Gabrielové, R. Vodičky a arbitra elegantiarum umění moravských Úvalů J. Pelikána – texty mapujícími kořeny geneze i perspektivy sochařovy práce. Včetně jeho putování.

Za Picassem, H. Moorem, A. Carrem, za božským Giacomettim. A taky za Serrou k Biskajskému zálivu. Za prvním skutečným realistou a básníkem země – Donatellem – něco z jeho černohnědého spáru utkvělo v prohlubních Tománkových soch. Za E. Chillidou, do Sýrie, anebo do dutých hor v Pietrasantě a Carraře – vyžraných legendou až na kost. A konečně poutí za nefritovým tajemstvím obsidiánového stisku zubů křišťálových lebek Mexika a Yucatánu... Kniha se dotýká i Tománkových pobytů na nejrůznějších sympóziích jakož i jeho schopnosti uvažovat a pracovat (kromě bronzu) i s jiným – břidlice, dřevo atd. –  materiálem. Kniha? Chyťte Bratinožku a vezměte mu ji...

Ostrov z alabastru

Nečekejte, až se celý svět stane pouhým odlitkem pomalu tuhnoucí informace

Zbývá mi ještě povědět, jak jsme se Zdeňkem objevili ostrov. Na pobřeží Jadranu poblíž Trogiru vykusuje moře do pevniny dlouhé choboty, tvoříc tak nepřehledný labyrint zátočin, zátok a průlivů. Stanuli jsme v cikádovém dopoledni na břehu jednoho z nich a spatřili asi 300 metrů vzdálený ostrov. Přeplavali jsme průliv. Postrkoval jsem před sebou nafukovací polštářek, na němž jsem měl složeny barvy a ruční papír, sochař v takovém případě nepotřebuje nic. A zatímco se ostrova skrze papír dotýkám prostřednictvím akvarelu, zjistí Zdeněk, že ostrov není jen tak obyčejným vápencovým ostrovem. Ba ani mramorovým. Divte se. Byl přímo z alabastru. Průsvitného. Růžového jak tělo vzrušené medúzy.

Mezitím vítr zdvihl vlny. Dost velké vlny, museli jsme se dostat zpátky, za každou cenu na břeh a plavat oklikou. Jednou rukou strkám před sebou polštářek. Ve druhé svírám akvarel, táhnu ho pod vodou. Asi kilometr. Bylo to za trest. A k vzteku, ale – voda asi patří k vodě – akvarelu se nic nestalo. Zbyla jen výzva pustého ostrova, mramorové volání růžového alabastru na Zdeňka Tománka, sochaře milujícího bronz. A přestože kdysi už J. V. Myslbek tvrdil, že mramor je starý paprika, věřím, že se Zdeněk na ostrov jednou vrátí a volání vyslyší.

Skvělý sochař

Reliéf je hotov. Brousili jsme, vrtali, zaleptávali, čistili, patinovali i leštili. A nyní se na práci podíváme shora. V noci bude ještě mrznout – je duben. Hrušněmi letí kometa – buď prokleta! Proletíme se práškovacím letadlem. Možná narazíme do drátů nebo se zamotáme do větví olše – to už je takřka neomluvitelným pravidlem vyhlídkových letů... Stoupáme. Ve městě rozsvítili lampy, čáp – už přiletěli – brouzdá zoranými řádky. Na cestě lemující Baťův kanál s goghovsky zvednutými můstky se projíždějí cyklisté kroužící za skřehotu žab kolem hrází a zkoumají, kde nechal tesař díru, kterou do Hradiště zase jednou hrkne velká voda. Je zeleno. Na dvoře ateliéru v Břestku sochař opravuje vařič. Chřiby... Vždyť jsem to říkal. Elektrické vedení!

Než dopadneme na zem – snášíme se zvolna jako vytrhaná peříčka maniodepresivního mluvky papouška, co se ztratil ve vírech rozvodové pře – chci vám ještě sdělit jedno: Nečekejte, až bronz přelije Chřiby. Až se celý svět stane pouhým odlitkem pomalu tuhnoucí informace. Vyjděte vstříc a vězte, že Zdeněk Tománek, ač sám a za horama, je skvělý sochař.                

Přečtěte si: Až bude celý svět odlitkem v bronzu – Zdeněk Tománek (1958), 1. díl